018-004 TEREZÍN 

Terezínská pevnost sloužila svému původnímu účelu jen pouhých sto let, od roku 1784, kdy ji dal rakouský císař Josef II. vybudovat, do roku 1882, kdy se stala peklem svobodomyslných duchu rakouské monarchie. Jako vojenský objekt ztratila smysl, proto se tak zvaná Malá pevnost stala vězením pro politické a vojenské trestance. Byla mezi nima řada významných postav našich i evropských dějin, jako Alexander Ypsilanti, bojovník za svobodu Řeků proti turecké nadvládě, polská volnomyšlenkářská hraběnka Anna Rožická, hadži Loja, organizátor bosenského odboje proti rakouskouherské monarchii, Gavrio Princip a ostatní účastníci sarajevského atentátu na rakouského následníka trůnu Ferdinanda d' Este, účastníci rumburské vzpoury v roce 1918 a jiní. 

Nejstrašnější úlohu však dostala terezínská Malá pevnost v době nacistické okupace, kdy ji němečtí fašisté proměnili v jeden z tragicky proslulých koncentračních táborů. Původních čtyři tisíce terezínských obyvatel vystěhovali a proměnili městečko v židovské gheto, ve kterém bylo stále natěsnáno až sedmdesát tisíc lidí. V Malé pevnosti, která stačila pojmout sotva tisíc lidí, věznili nacisté přes šest tisíc mužů a žen. Za šest let okupace prošlo Terezínem na statisíce obětí z celé Evropy, přežilo jich jen nepatrný zlomek. 

Jako všechny koncentrační tábory, byl i Terezín vybaven "vymoženostmi" na oklamání návštěv zástupců Červeného kříže, ale hlavně měl mučírny, popraviště a krematoria. Až do konce války zde řádili gestapáci a esesmani pod vedením mnohonásobného vraha Heinricha Jöckla a suroví dozorci jako byli Rojko, Neubauer, Schmiedt a další. K vzácným výjimkám patřil policejní lékař Krönert, dozorci Hohaus a Sternkopf, kteří ve vězních viděli lidi. Za svůj postoj byli po válce na základě výpovědí vězňů osvobozeni. Režim života v pevnosti byl strašlivý. Vězni musili pracovat za nejtěžších podmínek, při nedostatečné stravě a stále vystaveni surovostem nelidských dozorců. Zesláblé kosily hlad a epidemické choroby, kdo ušel hladu a nemoci, končil v transportu do vyhlazovacího tábora. 

Fašisté sváželi své oběti do terezínských mučíren z celé Evropy a tak vedle nepřehledných zástupů českých mučedníků zahynuli zde protifašističtí bojovníci všech národností, mezi nimi i vynikající francouzský básník Robert Desnos. 

Dne 5. května 1945 se dík vítěznému postupu Rudé armády otevřely konečně brány Terezína a hladem, utrpením a chorobami zmučeným obětem zasvitla dlouho želená svoboda. Dočkali se jí jen nemnozí. Bezpočtu jich před tím zahynulo v krematoriích a přes třicet tisíc jich spočinulo na Národním hřbitově před branami Malé terezínské pevnosti. Místo jejich věčného odpočinku je obklopeno květy a stalo se poutním místem těch, kteří přežili. 

Již nikdy Terezín - již nikdy fašismus!