011-029 SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ I (verze 1) 

Text upravil Karel Bečka 

Bylo jednou jedno království, a tam panoval kdysi dobrý král s hodnou královnou, která však brzy zemřela po narození princezny Sněhurky. Král se znovu oženil, aby Sněhurka nebyla bez matky, ale nedobře udělal. Nová královna nebyla dobrou ženou ani matkou a král se trápil a trápil, až posléze také zemřel. A zlá královna ovládla království. 

1. Nebyla to jen obyčejná královna, vyznala se v různých kouzlech. Pyšná na svou krásu, ráda sedávala před kouzelným zrcadlem a ptala se ho, kdo je na světě nejkrásnější. A zrcadlo jí vždy ukázalo její vlastní tvář a odpovědělo: "Není na světě krásnější nad tebe, má paní." 

2. Zatím Sněhurka vyrostla v krásnou princeznu. Macecha ji neměla ráda a Sněhurka se jí raději vyhýbala. Jak jen mohla, hrála si v zahradě, opatrovala květiny, povídala si s ptáčky a s broučky. Usměvavou Sněhurku měli všichni rádi. 

3. Jednoho dne usedla královna opět před zrcadlo a položila mu obvyklou otázku. Ale tentokrát se zrcadlo zamlžilo a řeklo: "Je na světě mnoho žen, i ty jsi krásná. Ale nikdo není krásnější než Sněhurka, tvá nevlastní dcera." A v tu chvíli se v zrcadle objevila Sněhurčina tvář. Zlá královna se rozhodla, že Sněhurka musí zemřít. 

4. Proto hned zavolala svého osobního myslivce, kterému ve všem důvěřovala, a poručila mu, aby zavedl Sněhurku do lesa. Dala mu dýku a měšec zlaťáků jako odměnu za to, že Sněhurku zabije. Jako důkaz hrozného činu měl přinést Sněhurčino srdce. 

5. Myslivec zavedl Sněhurku do lesa. Sněhurka měla radost z vycházky a vesele se s ním bavila, takže pomalu ztrácel odvahu ke strašnému skutku. Nakonec se rozhodl, že ji nezabije, ale nechá ji samotnou v lese. Myslel si, že se stejně z lesa živá nedostane. Požádal Sněhurku, aby na něho chvíli počkala a zmizel v hlubokém lese. Cestou zabil dýkou laň a její srdce vložil do měšce. 

6. Se strachem šel ke královně, ale tu ani nenapadlo, že by ji mohl podvést. Spokojila se pohledem na krvavou dýku a srdce a propustila svého služebníka milostivě. On však raději s penězi uprchl za hranice království. 

7. Sněhurka v lese marně čekala na myslivce a zoufale plakala, když se blížil večer. Bála se dravé zvěře a neměla kam hlavu složit. Vtom se u ní objevil ježek, se kterým si hrávala v zahradě. Ten přivolal další zvířátka, která také věděla, jak je Sněhurka hodná. Poradili se a rozhodli, že Sněhurce ukážou cestu, kudy má jít. 

011-029 SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ I (verze 2) 

Text upravil Karel Bečka 

Foto Václav Krejčí - Výtvarník L. Vasilev 

Bylo jednou jedno království a tam panoval dobrý král s hodnou královnou. Když se jim narodila dceruška, dali jí jméno Sněhurka, protože byla celá bělounká jak padlý sníh. Ale královna se dlouho z malé princezničky netěšila; zemřela, když byla Sněhurka ještě docela malá. Aby nebylo děťátko bez matky, král se znovu oženil, ale nedobře udělal; nová královna nebyla ani dobrou ženou, ani matkou. Král se z toho trápil a trápil, až posléze také zemřel a zlá královna ovládla celé království sama. 

1. Nebyla to obyčejná žena. Vyznala se v různých kouzlech a pyšná na svou krásu, často sedávala před kouzelným zrcadlem a ptala se ho, kdo je na světě nejkrásnější. A zrcadlo jí vždy ukázalo její vlastní tvář a odpovídalo: "Není na světě krásnější nad tebe, má paní." 

2. Zatím Sněhurka vyrostla v krásnou princeznu. Byla milá, vždy usměvavá a všichni ji měli rádi, jen macecha ne; proto se jí Sněhurka raději vyhýbala a jak jen mohla, hrála si v zahradě, opatrovala květiny a dovedla si povídat i se zvířátky. Usměvavou Sněhurku měli všichni rádi. 

3. Jednoho dne usedla královna opět před zrcadlo a dala mu obvyklou otázku, ale tentokrát se zrcadlo zamlžilo a řeklo: "Je na světě mnoho krásných žen, i ty jsi krásná, ale nikdo není krásnější než Sněhurka, tvá nevlastní dcera." A v tu chvíli se objevila v zrcadle Sněhurčina tvář. Zlá královna se velmi rozzlobila a umínila si, že Sněhurka musí zemřít. 

4. Hned zavolala svého osobního myslivce, kterému ve všem důvěřovala a poručila mu, aby zavedl Sněhurku do lesa. Sebou mu dala dýku a měšec dukátů jako odměnu za to, že Sněhurku v lese zabije. Jako důkaz hrozného činu měl přinést Sněhurčino srdce. 

5. Myslivec vedl Sněhurku do lesa. Ta měla radost z vycházky, vesele se s ním bavila a myslivec pomalu ztrácel odvahu k strašnému skutku. Nakonec se rozhodl, že Sněhurku nezabije, jen ji nechá v lese; doufal, že se do zámku sama nevrátí. V hloubi lesa požádal Sněhurku, aby na něho chvíli počkala a rychle se vracel domů. Cestou zabil laň a její srdce vložil do měšce. 

6. Se strachem předstoupil myslivec před královnu, ale tu ani nenapadlo, že by jejího rozkazu neuposlechl. Spokojila se pohledem na krvavou dýku u srdce a milostivě svého služebníka propustila. Ten však raději uprchl za hranice království. 

7. Sněhurka v lese marně na myslivce čekala a když se blížil večer, strachem se rozplakala. Bála se dravé zvěře a neměla kam se ukrýt a kam hlavu složit. Vtom se u ní objevil ježek, se kterým si hrávala v zahradě, ten přivolal další zvířátka a protože všichni věděli, že je Sněhurka hodná, radili se, jak ji pomoci. Nakonec se rozhodli, že Sněhurce pomohou a že ji zavedou do bezpečí.