011-014 ČERVENÁ KARKULKA I 

Text zpracoval Karel Bečka, foto Václav Krejčí, výtvarník Luben Vasilev 

Byla jednou jedna holčička, která nosila na hlavě nejraděj červený čepeček - karkulku a proto jí říkali Červená Karkulka. Žila s maminkou a tatínkem ve vsi a měla ještě babičku, ale ta s nimi nebydlila. Babička měla malou chaloupku v nedalekém hlubokém lese. 

1. Jednou poslala maminka Karkulku za babičkou. "Babička má svátek", povídala, "vezmi ji láhev a nějaké dobroty". - Karkulka šla k babičce ráda. Cesty lesem se nebála, však chodila často k babičce na návštěvu. 

2. Sotva vkročila Karkulka do lesa, potkala myslivce. Byl to její starý známý, který také často babičku navštěvoval. "I to jsou k nám hosti do lesa," povídal myslivec. "Jdu za babičkou, má dneska svátek," chlubila se Karkulka a ukazovala košíček s dobrotami pro babičku. Myslivec Karkulku pochválil, že je tak odvážná a nebojí se sama v lese a slíbil, že po práci se také u babičky zastaví, aby jí popřál k svátku. 

3. Když se Karkulka s myslivcem rozloučila a ušla kousek cesty, objevil se za kořenem vlk. Aby Karkulku nevylekal, tvářil se jako nevinnost sama. Medovým hlasem Karkulku pozdravil a vyptával se, kam pospíchá a co nese dobrého. 

4. Karkulka se vlka ani trochu nelekla. Nikdy jí nikdo neublížil a proto od nikoho nečekala nic zlého. Pěkně se vlkovi pochlubila, že jde k babičce a ukázala, co jí nese dobrého k svátku. Vlk dárky pochválil, ještě se na cestu k babiččině chaloupce vyptal a Karkulka mu všechno pověděla. Pak už vlk na nic nečekal a pospíchal pryč. 

5. Zatím co Karkulka pokračovala po cestě, vlk si nadběhl lesem a za chvíli byl u babiččiny chaloupky. Chvilku poslouchal, pak tiše zaklepal na dveře a čekal. "Kdopak je?" zeptala se babička. "To jsem já, tvoje Karkulka," zavolal vlk tenounkým hláskem. "Jen pojď dál, je odemčeno," zvala babička. "Jsem nemocná a tak ležím v posteli." 

6. To se vlkovi hodilo, nic lepšího si nemohl přát. Otevřel dveře a tiše vešel dovnitř. Babička se obrátila ke dveřím, aby přivítala Karkulku - a leknutím se jí až dech zarazil. Ale nestačila ani vykřiknout; vlk po ní skočil a než se babička vzpamatovala, celou ji spolkl. 

7. Potom vlk přemýšlel, jak by vyzrál na Karkulku. Ale hned si řekl, že to nebude nic těžkého. Lehl si místo babičky do postele, na hlavu si dal babiččin čepec, nasadil si na svůj dlouhý nos brýle, ukryl se pod peřinu, že mu jen hlava koukala a očekával Karkulku.