011-011 SŮL NAD ZLATO 

Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery. Nejstarší Zlatavu, prostřední Slavěnu a nejmladší Marušku. Král byl již velmi starý a proto přemýšlel, kterou ze svých dcer by učinil královnou. Že však měl všechny tři stejně rád, zavolal si je najednou a takto k nim promluvil: 

1. "Ta z vás bude královnou, která mě má nejraději!" Nejstarší řekla, že má otce ráda jako zlato, prostřední dcera jako drahé kamení. Král spokojeně pohladil obě dcery a zeptal se nejmladší. Maruška předstoupila před otce a mile mu pravila: "Já vás mám, tatíčku, raději, než sůl." Když král takovouhle odpověď uslyšel, velmi se na Marušku rozhněval, že ho má ráda jen tak jako sůl, takovou praobyčejnou věc, kterou má každý a nikdo si jí neváží. 

2. "Jdi mi s očí, nezdárná dcero, když si mě nevážíš víc, než soli," rozkřikl se král na Marušku. A ze zlosti nechal po celém království zničit všechnu sůl, aby dokázal, jak zbytečná je to věc. Marušku pak vyhnal ze zámku se slovy: "Dříve se domů nevracej, dokud sůl nebude vzácnější než zlato a drahé kamení!" Plačíc vydala se Maruška na cestu přes hory a doly, až přišla na kraj hlubokého lesa, kde stála hezká chaloupka a před ní babička. 

3. "Dobrý večer, babičko," pozdravila unavená a uplakaná Maruška. Babička se Marušky vyptala, co se jí přihodilo a když ta vše vypověděla, pozvala ji babička, aby u ní zůstala a pomáhala jí. Na královském zámku vyvářel zatím kuchař samá sladká jídla a král a princezny na Marušku ani nevzpomněli. Jenže dlouho král spokojen nebyl. 

4. "Sladké už mi nechutná," řekl král kuchaři, když mu zase nesl dort. "Vař něco jiného!" poručil. Ubohý kuchař však bez soli jiného neuměl a ani nemohl. A protože nikde neměli sůl, vznikaly po celém království nepokoje, vzmáhal se hlad a nemoci. Nakonec onemocněl i král. 

5. "Jen sůl tě uzdraví," řekl lékař, kterého ke králi zavolali. Jenže sůl nebyla. A kdo si přes králův zákaz trochu soli uchránil, neprodal, ani kdyby mu zlatem platil. Teď teprve král s lítostí vzpomínal na Marušku a její lásku ocenil. Mezitím se Marušce vedlo v lesní chaloupce dobře. Pilně pracovala, ve všem babičce pomáhala o nevěděla nic o tom, co se v království stalo. Moudrá babička, která nebyla jen tak obyčejná babička, však věděla vše. Jednoho dne pravila k Marušce: 

6. "Je čas k návratu, milá Maruško" a vyprávěla jí vše, co se zatím v království dělo. "A že jsi mi tak dobře a pilně pomáhala, dám ti uzlíček se solí, které nebude nikdy ubývat. "Maruška babičce pěkně poděkovala za tak vzácný dar, rozloučila se s ní a pospíchala domů, aby tatíčkovi a všem lidem přinesla vzácnou sůl a tím i zdraví. V zámku Marušku nikdo nepoznal, protože byla zahalena do velkého šátku. Když stanula před králem, požádala o kousek chleba. 

7. "Nesu ti, králi, dar, vzácnější než zlato a drahé kamení," řekla, posolila ten kousek chleba a podala králi. Ten jej s velkou chutí snědl a ihned se uzdravil. "Žádej, dívko, za tento vzácný dar cokoliv, vše ti vyplním," pravil král, "Nechci, tatíčku, nic jiného, než abyste mne měl tak rád, jako tuto sůl," odpověděla Maruška a sejmula šátek, do kterého bylo zahalena. Teď teprve poznal král Marušku, které tolik ublížil. Maruška rozdala sůl také všem lidem a i ti se všichni uzdravili. Zase nastal v celé zemi klid a spokojenost a královnou se stala Maruška, kterou všechen lid pro její skromnost a dobrotu velmi miloval.