011-008 ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA I 

Bylo, nebylo - před dávnými roky v jedné daleké zemi žil král s královnou. Dobře a moudře svým poddaným vládli a proto je lidé měli rádi. Zdálo se, že je v zemi všecko v pořádku a přesto král ani královna šťastni nebyli. Neměli žádné děti a to je tuze trápilo. Toužili dnem i nocí, aby se jim narodilo děťátko, aby, až budou staří, měl je kdo potěšit a kdo se o ně starat. Jejich touha byla tak nesmírná, tak veliká, že se jim jednoho dne jejich přání vyplnilo. 

1. Narodila se jim hezounká holčička, malá princezna. Zvony v celé zemi vyzváněly tu novinu do širého světa, aby kdekdo věděl, jaká radostná událost se stala na královském zámku. 

2. Z holčičky neměli radost jej její královští rodičové, ale narození malé princezničky oslavoval lid v celé zemi. Kdo měl ústa, zpíval, kdo měl nohy, tančil. Taková radost byla po celém království. 

3. Princezna dostala jméno Růženka a z daleka široka přicházeli na zámek lidé, aby se podívali, jak je milá a krásná. Nikdo nepřišel s prázdnou, každý na uvítanou nesl dárek, třeba jen hrst polních květů. A všichni přáli princezničce zdraví a dlouhý život. 

4. Ale kde se vzala, tu se vzala, mezi gratulanty se najednou objevila stará, škaredá baba. Jak ji král uviděl, celý se otřásl strachem, aby ta ošklivá stařena nějak malé Růžence neublížila. Hned rozkázal sloužícím, aby ji ke královskému děťátku nepouštěli. 

5. Když se stařena přístupu k Růžence násilím domáhala, chytili ji dva sloužící a ze zámku ji vyhodili. Ještě dřív, než ji vynesli z královské síně, stačila baba vykřiknout hroznou kletbu, že princezna bude živa jen do chvíle, než se píchne do prstu. 

6. Této hrozby se král tak ulekl, že dal nejen v celém zámku, ale i v dalekém okolí odstranit a zničit vše, čím by se princezna mohla píchnout a poranit. V královském parku kvetlo plno růží. Ty všecky dal král vysekat, aby se o jejich trny Růženka nepíchla. Dokonce i vřetánko, na kterých ženy v království předly len, rozkázal král hodit do ohně a spálit, neboť vřeténka mají na konci ostrý bodec, o který by se mohla Růženka také píchnout. A sluhové neustále princeznu hlídali. Když šla do parku, chodili s ní, když si hrála, seděli u ní, aby se jí ani při hře nic zlého nestalo. 

7. Tak šly roky, Růženka rostla, byla čím dál krásnější, ale také čím dál zvědavější. Hlavně ji lákalo vědět, jak vypadá svět za branou zámku, kam ji její strážci nikdy nepustili. Až jednou starý sluha, unavený stálými princezninými otázkami, usnul. Toho Růženka ihned využila, tichounce se kolem spícího sluhy drobnými krůčky prosmykla a už utíkala ze zámecké brány ven do kraje. Bylo to právě v den jejich šestnáctých narozenin.