009-024 ZVÍŘATA V ZOO V 

Foto O. Řehák 

1. SLON. Je jediným zástupcem skupiny chobotnatců a jistě důstojným, vzbuzujícím úctu i u moderního člověka. Je si dobře vědom své síly a důstojně reprezentuje dávno vymřelé předky - dinotheria, mastodonty a mamuty. Slon indický je poněkud menší, než jeho africký příbuzný a jen největší ze samců dosahují třímetrové výšky. Od slona afrického se liší i úhlednější postavou, menšíma ušima a jedním prstovitým výrůstkem na chobotu. Tohoto malého prstíku umí citlivě a obratně používat. Dovede rozbalit i kostku cukru zabalenou v papíru. Sloni jsou velmi inteligentní a dožívají se věku 80 až 100 let. 

2. KŮŇ PRZEWALSKÉHO. Jediným žijícím svědkem staré slávy velkých stád divokých koní, která se proháněla po stepích Evropy a Asie, je tento kůň. Divocí koně se proháněli i v západní Evropě, čehož dokladem jsou vyobrazení na stěnách jeskyň, v kterých bydlel člověk doby kamenné. Dnes jsou poslední zbytky divokých koní vytlačeny do Džungarské stepi ve Střední Asii. Kůň Przewalského je pravý stepní kůň, žije již jen v zoologických zahradách a naše pražská ZOO má nejpočetnější stádo a velké chovatelské úspěchy. 

3. ZUBR EVROPSKÝ. V římské době sídlily ve střední Evropě barbarské kmeny a ty lovily zubry do jam a zabíjely je oštěpy. Tehdy byl zubr lesním skotem. V dnešní době je skoro vyhuben a žije jen v rezervacích a zoologických zahradách, kde se mu dobře daří a také se pravidelně množí. Největší stáda zubrů jsou v Bělověžském pralese v Polsku a v Kavkazské rezervaci v Sovětském svazu. 

4. BIZON AMERICKÝ. Před staletím se volně a nerušené pásla miliónová stáda mohutných zvířat na severoamerických prériích. Jak impozantně vypadá divoce ježatá hlava bizona, téměř tři čtvrtě metru vysoká, která vyrůstá z obrovského těla, jehož přední část se tyčí jako hnědočerný chundelatý balvan hned za hlavou. Konec těla je zato porostlý hladkou srstí a zdá se slabý oproti přední části těla. V dnešní době se bizoni vyskytují pouze v rezervacích a zoologických zahradách. 

5. VELBLOUD JEDNOHRBÝ. Původní vlastí, kde byl za dávných časů jednohrbý velbloud ochočen, jsou arabské pouště. Dnes je rozšířen na mnohem větším území, než ve starověku. Přičinili se o to hlavně Arabové, kteří v počátcích islámu ovládli celou obrovskou oblast severní Afriky. Mnoho se lidé natrápili otázkou, jak může velbloud snášet v největším horku žízeň tak dlouho, jako žádný jiný soumar. Chemickým spalováním rezervního tuku v hrbu se tvoří voda, která přechází do tkání a napájí tak tělo. Velbloudi nemají pěknou povahu, jsou zlí, kousaví a o nějaké něžnosti k člověku se nedá mluvit. 

6. NOSOROŽEC DVOUROHÝ. Vidíme-li tohoto neforemného, těžkého kolosa, vážícího mnoho metrických centů, s tlustou vrásčitou kůží a tupým výrazem oka, vynoří se nám vzpomínka na pravěký svět. V tehdejším horkém podnebí žily všelijaké divné stvůry a dnešní africký nosorožec je jedním ze žijících pozůstatků té doby. Jeho příbuzní ve východní Asii, kteří mají jen jeden roh, jsou již na vymření, kdežto africký nosorožec dvourohý žije ještě hojně ve středoafrických rezervacích. Nosorožci žijí jednotlivě nebo v párech, se stálými podnájemníky, ptáky-klubáky, kteří vyzobávají nosorožci z kůže hmyz. Živí se větvemi křovin nebo trsy trávy, které vyrývají předním rohem jako rýčem. 

7. ŽIRAFA. Žirafa je africký přežvýkavec a nejvyšší savec, jehož krásné černé oko se dívá na lidičky s výše šesti metrů. Nejdelší je krk a na něm spočívá malá hlavička se dvěma růžky. Tělo je podivně stavěné, hřbet spadá od hlavy strmě šikmo dozadu a přední nohy jsou značně vyšší než zadní. Pase-li se žirafa na zemi, musí přední nohy široce rozkročit, aby dosáhla na zem. Na štěstí to nemá v africké stepi zapotřebí, protože tam rostou všude keře a řídké akacie, v jejichž korunách se žirafa pase. 

Je několik druhů žiraf, na našem obrázku žirafa Rotschildova.