010-007 VELKÁ PARDUBICKÁ 

Od kdy člověk využívá síly a rychlosti koně, se sotva kdy podaří zjistit, ale archeologické nálezy bezpečně dokazují, že na koních jezdili už staří Egypťané, Řekové i Římané. Je pravděpodobné, že v mírových dobách se užívalo koní pro dopravu nákladů a při obdělávání polí, jisté však je, že ve válkách koně nosili bojovníky do bitev. Tak tomu bylo už nejméně před 5 000 lety, i v některých fázích poslední světové války. 

Dostihy se konaly také už odedávna. Při starořeckých olympijských hrách závodily tak zvané trigy, trojspřeží koní zapřažených do dvoukolových vozíků, které stoje řídili vozatajové. Ve starořímských arénách přihlíželo takovým závodům až sto tisíc diváků. Ve středověku se konaly turnaje, rytířské hry na koních, při kterých rozhodovala o vítězství nejen odvaha a obratnost jezdce, ale i koně. Dostihy, podobné Velké pardubické, se konají už od první poloviny minulého století v Anglii. Liverpolská tak zvaná steeplechase (stýplčejs) vzrušuje každoročně milióny Angličanů. 

V Pardubicích se konají dostihy od roku 1874 a z původní nevelké záležitosti, které se zpočátku účastnil jen omezený počet majetných, se postupem doby a hlavně po osvobození stala Velká pardubická, mezinárodní událost, která každoročně přivádí do Pardubic až na 50 000 diváků. 

V dnešní době je Velká pardubická nejtěžší překážkový dostih na celé evropské pevnině, při kterém musí závodníci na dostihové dráze dlouhé 6 900 metrů překonat několik desítek překážek. Tyto překážky tvoří křovinaté ploty a příkopy, z nichž nejobávanější je tak zvaný "velký Taxisův příkop". Je smutnou skutečností, že přes tuto překážku skočilo už několik koní naposledy. 

U nás koní v posledních desetiletích značně ubylo; jejich sílu nahradily traktory a rychlost auta. Zcela zmizely z našich silnic nevzhledné herky a chovné stáje se snaží vypěstovat typy koní, jací už odedávna svým ušlechtilým zjevem inspirovali malíře a sochaře. 

Velká pardubická je pro chovatele závodních koní vítanou příležitostí k předvedení nejlepších odchovanců. 

K obrázkům (foto Antonín Knedla): 

1. Velkou pardubickou zahajuje dvanáctispřeží kladrubských běloušů; už tradičně přiváží dostihového startéra a skupinu trubačů. 

2. Živý plot je překážka, se kterou se jezdci setkávají i ve volném terénu; na dostihové dráze je však křoví pravidelným sestřihováním až neprostupně zhoustlé. 

3. "Hadí příkop" je po Taxisu nejširší; měří čtyři a půl metru. Má metrovou kamennou zídku a za ní příkop s vodou. Je obtížný též proto, že má snížený doskok. 

4. Veliký vodní příkop patří k těžkým překážkám Velké pardubické. Ve vodě tohoto příkopu končí mnoho koní i jezdců a proto u něho stává i hodně fotografů. 

5. a 6. Překážky nazvané po Thurn Taxisovi, jednom ze zakladatelů pardubických dostihů, zvláště tak zvaný "velký Taxisův příkop", patří k nejobávanějším. Je to půl druhého metru vysoký a stejně tak široký hustý živý plot a za ním dva metry hluboký a pět metrů široký příkop. Kůň tu musí vynést jezdce do výšky jeden a půl metru a skočit do dálky nejméně sedm metrů. - Při tréninku se jezdci této těžké překážce vyhýbají z obavy, že by se jí kůň při vlastním dostihu vyhnul. 

7. Vítěze, jezdce i koně, odměňují diváci bouřlivým aplauzem. Je si i kůň vědom svého úspěchu? Milovníci a znalci koní věří že ano!