006-090 VALAŠSKÉ MUZEUM V PŘÍRODĚ V 

Malé východomoravské město Rožnov pod Radhoštěm se stalo výmluvným zrcadlem dvou světů. Před půl stoletím, přesně roku 1925, zde dozrála myšlenka moravských výtvarníků bratří Jaroňků na vybudování Valašského muzea v přírodě, které by dokumentovalo životní prostředí a lidovou kulturu 18. a 19. století na Valašsku - a socialistická současnost tu přeměnila kdysi tak chudý kraj v oblast progresivního života, jehož centrem je moderní elektrotechnický závod Tesla. 

Konfrontace těchto dvou světů poskytuje každoročně statisícům návštěvníků - v letní sezóně jich přijde do Valašského muzea v přírodě na tři sta tisíc - cenná poznání a poučení. Pod šindelovými střechami valašských dřevěnic nacházejí návštěvníci ukázky obdivuhodného výtvarného cítění chalupníků, ale též důkazy bídy a strádání, které od nepaměti poznamenávaly tento kraj. Na rozdíl od nápadné pýchy městských katedrál byly skromností prostoupeny i vesnické kostelíky (na snímku č. 1 až 3) i městské jizby pro letní hosty (snímek č. 5), kterých v minulosti přicházelo do Rožnova pod Radhoštěm mnoho, protože město bylo proslulé klimatickými přednostmi, vhodnými pro léčení začínajících plicních chorob. Léčilo se zde "vzduchem a žinčicí" a Rožnov byl tenkrát nazýván moravským Meranem. 

Valašská minulost, těžký životní úděl horalů i lidová kultura kraje je zvěčněna i v četných literárních a uměleckých dílech. Kolem muzejního kostelíka je valašský Slavín (snímek č. 4), kde jsou ukládány ostatky významných osobností Valašska. Je zde hrob historického romanopisce a spisovatele Metoděje Jahna, jsou zde i rovy zakladatelů a zasloužilých pracovníků muzea. Odpočívá zde věhlasný lidový muzikant Jan Pelár i sběratel valašských lidových písní, hudební skladatel Jan Nepomuk Polášek. Stylizovaný kamenný náhrobek připomíná též dílo "Valašského Alše", malíře Jana Kobzáně. 

Přijdete-li do Valašského muzea v některou letní sobotu či neděli, přivítá vás pěkná valašská písnička, nádvoří chalup ožije valašskými kroji i ukázkami lidové výroby a domáckých a hospodářských prací. Současní budovatelé Valašského muzea v přírodě totiž nezapomínají na přání zakladatelů bratří Jaroňků, aby muzeum nebylo jen mrtvým skladištěm sbírek, ale živým organismem, v němž by všecka starodávnost byla školou poznání minulosti a příležitostí k srovnávání s přítomností. 

K obrázkům (foto Antonín Knedla): 

1. I kostelíky bývaly na Valašsku jen ze dřeva, ale svou architekturou a prostou výzdobou svědčily o výtvarném vkusu a zručnosti valašských tesařů. Kostelík ve Valašském muzeu je rekonstrukcí kostelíka z Větřkovic u Příbora. 

2. Interiéry valašských kostelíků byly na rozdíl od přezdobených chrámů v městech a bohatých obcích velmi prostinké. 

3. Pohled z kruchty do muzejního kostelíka. Na snímku po pravé straně velmi prostá, ale výtvarně zajímavá kazatelna. 

4. U muzeálního kostelíka je valašský Slavín s hroby významných zdejších rodáků, zakladatelů Valašského muzea v přírodě a jeho zasloužilých pracovníků. 

5. Jizby pro lázeňské hosty byly též velmi skromně vybaveny jen nejnutnějším nábytkem, ale vždy byly úzkostlivě čisté. 

6. Ve Valašské kuchyni se nejen vařilo a jedlo, většinou ze společné mísy, ale bývala to obytná místnost pro celou rodinu. 

7. V komoře se ukládaly nejen zásoby, ale i některé nářadí a kuchyňské nádobí, většinou kameninové, často drátované, aby déle vydrželo.