006-077 VALAŠSKÉ MUZEUM V PŘÍRODĚ - Rožnov pod Radhoštěm - I 

"Nikde jinde nežije se jak pod horami v Rožnově ..." 

Když napsal valašský básník Metoděj Jahn (1865 - 1942) v první polovině našeho století tato slova, netušil, jak budou jednou v dobrém doslovně pravdivá. Rožnov a celé Valašsko žilo vždycky svérázným životem, ale nebýval tu život nijak lehký. Krásné hory a lesy tu sice od pradávna byly, ale chleba poskrovnu. 

Tenkrát jen málo obyvatel Valašska žilo v osadách, víc jich bylo roztroušeno po horách, kde si na vymýceném kusu lesa sroubili stavení a zbytek paseky obdělávali. Všechno tu bývalo ze dřeva: chalupa, nářadí i misky na jídlo, kterého bývalo málo. Kamenitá políčka svažitých pasek mnoho nedala a tak býval záchranou "dřevěný chléb"; dělaly se šindele, násady, vařečky, košťata i jednoduché vozíky, na kterých se dřevěný tovar vozil do světa. 

Chudí bývali Valaši, ale hrdí a nebojácní. Právě Rožnovští stávali v čele rebelií, když tehdejší feudální páni příliš nemilosrdně vymáhali daně, nebo bránili českému jazyku. Rožnov sám býval osadou nevelkou a nebohatou a jeho obyvatelé hledali živobytí na chudých polích, v lese a za tkalcovskými stavy. Byli to vždy lidé pracovití a dbalí své valašské tradice a cti. Právě na Rožnovsku se nejvěrněji udržovaly valašské zvyky, kroje, tance a písně. 

A tak na počátku tohoto století přišli bratři Jaroňkové, výtvarní umělci, kteří ve svých dílech zachytili mnoho z krás Valašska, s moudrým nápadem zařídit Valašské muzeum v přírodě. Rožnovští jejich myšlenku uvítali a r. 1925 ji proměnili v čin. Už téměř půl století trvá a stále se rozrůstá a zkrášluje toto originální muzeum, do něhož jeho zakladatelé s pečlivou láskou přenesli původní valašské stavby a v nich upravili vše tak, jak na Valašsku bývalo. 

V tomto díle pokračují se stejnou péčí a obětavostí jejich nástupci a Valašské muzeum stále roste do šíře i do krásy: byla vybudována nová vstupní budova, kolem kostelíka, jehož rázovitá věž tvoří dominantu okolních dřevěnic, byl založen Valašský Slavín s hroby význačných kulturních osobností Valašska a stále se zaplňuje nová část muzea, nazvaná Valašská dědina na Stráni, kde bude možno v dohledné době spatřit i učebnu, ve které v minulém století sedávali valašští školáčci. 

Počet návštěvníků Valašského muzea v přírodě rok od roku stoupá a už po několik let jich bývá přes čtvrt miliónu. Není divu, vždyť je to jediné muzeum, kde se hosté nejen poučí, ale kde mohou i ochutnat domácí jídla a pití a o sobotách a nedělích si i zazpívat a zatančit. 

A tak právě tu se nejbohatěji naplňují slova Metoděje Jahna, že "nikde jinde nežije se jak pod horami v Rožnově". 

K obrázkům (foto Antonín Knedla): 

1. U vchodu do Valašského muzea v přírodě vítá návštěvníky socha valašského rebela, dílo profesora Vladimíra Navrátila. 

2. Ve vstupní budově je plastika, kterou z šestimetrového kmene vytvořil lidový řezbář Michal Žitník ze Soláně. Plastika zobrazuje život na Valašsku od pradávna až po současnost. 

3. Prostranství uprostřed Valašského muzea, i obvyklé místo odpočinku pro návštěvníky. V pozadí kopie dřevěného kostelíka z Větřkovic u Příbora. 

4. Fojtství, obydlí fojta - valašského rychtáře, bylo vybudováno podle fojtství ve Velkých Karlovicích. 

5. Jizba ve fojtství. V rohu koutnice, do které se ukládaly nejcennější rodinné věci. Na stěnách lidové obrázky malované na skle, na stole mísa, ze které společně jedla celá rodina. 

6. Černá kuchyně ve fojtství. Zde se vařilo, většinou v železných nádobách a odtud se také vytápěla sousední světnice. 

7. Včelnice. Úly jsou z klátů, dutých kmenů a mají šindelové stříšky. Před úly jsou medonosné a léčivé rostliny Valašska.