011-048 MÍČEK FLÍČEK 

Na samém kraji jednoho města stál domeček čisťounký jako klícka a před ním zahrádka samé kvítí. V tom domečku žili již dlouhá léta dědeček a babička. Dědeček ošetřoval kytičky a pečoval o zahrádku a babička zatím vařila a uklízela; večer dědeček četl noviny a poslouchal rádio a babička pletla punčochy. 

1. Starouškové si také občas zahráli: dědeček na housle a babička na bubínek. Ale pořád jim něco scházelo a sami nevěděli co; po čem to tolik touží. Až jednou, takhle k večeru, když starouškům byla zase dlouhá chvíle, vzpomněl si dědeček, že by měli mít děťátko a že by jim bylo hned veseleji. A co si tak povídají, jaké by to bylo hezké, najednou bum, bác! - a oknem vpadlo něco kulatého a hupky hup! - už to je na stole. 

2. Starouškové se nejdříve náramně polekali, ale co vidí: míč a ne obyčejný! Nechce se jim ani věřit; vždyť ten míč má oči, nosík, pusinku a má také ručičky a nožičky. Měli velikou radost, že už nebudou sami a hned mu dali také jméno, Míček Flíček. Míček vesele poskakuje po stole a volá na babičku, že už má hlad. Starouškové slíbili, že mu hned půjdou koupit něco dobrého, ale že musí chvilku počkat, než se vrátí z města a také mu nakázali, že nesmí nikoho vpouštět dovnitř. 

3. Míček Flíček se uvelebil v dědečkově křesle a čekal, až se starouškové vrátí. Tu se však ve světnici nějak rychle setmělo a když se Flíček podíval k oknu, co nevidí. V okně je drak! Ano, takový papírový drak, jakého si děti dělají ze špejlí a papíru. A přece to není jen tak obyčejný drak: je jako živý a hned si pomyslel, jaká by to byla hračka, ten míček, pro jeho dvě malá dráčata. Sliboval, že si bude s míčkem hrát na schovávanou a že ho povozí. Míček Flíček dlouho odolával dračím svodům, ale nakonec přece jen podlehl a otevřel okno. Drak s chechtotem vlétl do světnice a než se Flíček nadál, ovinul ho dračí ocas svými smyčkami a frrr, odlétl i s Flíčkem. 

4. Je už večer, když se starouškové vracejí domů. Jaké však bylo jejich překvapení - Míček Flíček nebyl doma. Otevřené okno jim napovědělo, že se Flíčkovi přihodilo něco zlého a tak se vydali ho hledat. Dědeček si vzal housličky, babička bubínek a šli směrem k městu, až přišli na křižovatku, kde stál strážník. Dědeček se zeptal pana strážníka, jestli tudy nešel jejich Míček Flíček, ale on odpověděl, že tady je zakletá křižovatka a že zde nikdo nechodí od té chvíle, co zde lítá drak Mrak. 

5. Starouškové šli dále a došli až na samý kraj města, kde stála strážní budka, u ní dělo a voják. Na babiččinu otázku neviděl-li Míčka Flíčka odpověděl, že zde je ztracená varta a že se tu již ani nestřílí od té doby, co tudy lítá drak Mrak a žádný míček neviděl. 

6. Babička si povzdychla a šli dále, až došli daleko za město, kde v poli stál strašák. Jmenoval se strašák Pašák a před chvílí viděl jak tudy letěl drak Mrak a nesl něco na svém ocasu. Dědečka hned napadlo, že by to mohl být jejich Flíček a ptal se strašáka, kde má drak své doupě a jak by mohli na něho vyzrát. Prozradil jim, kde má v Černém lese drak Mrak své doupě a ještě jim poradil, jak mohou s pomocí větru draka vyhnat. 

7. Konečně došli k Černému lesu, kde hned na kraji lesa stál suchý rozsochatý pahýl stromu, celý zahalený do obláčků. A to bylo doupě zdivočelého papírového draka, který se kdysi utrhl dětem z provázku, když ho pouštěly. Starouškové spustili svou písničku: 

"Máme buben a housličky, měli jsme i míč. Zbyl nám buben a housličky, chudák míč je pryč." 

Sotva dozněla písnička, poslal drak svá dvě dráčata dolů, vyřídit zpěvákům, aby toho zpěvu nechali, že ho bolí hlava. Sotva dráčata slétla dolů, chytili je starouškové a za ocasy je pevně přivázali ke stromům. Potom zanotovali svoji písničku podruhé a tu slétl i starý drak Mrak a tu starouškové začali ze všech sil foukat, ale drak se bránil a nebýt vydatné pomoci větru, ani by jej nezdolali. Spojenými silami odfoukli draka do velké dálky, odkud se již vícekrát nevrátil. Nakonec seskočil i Míček Flíček. To bylo radosti, že jsou zase všichni pohromadě. Míček Flíček musel starouškům slíbit, že již bude napříště poslouchat a pak se všichni tři vrátili spokojeně domů, kde spolu svorně žili a starouškové již nebyli nikdy smutní.