011-047 SEDMERO KRKAVCŮ - Kotouček č. III. 

15. Mlčky přijeli k jeho zámku; ona mluvit mohla a nesměla, on mluvit směl, ale namohl samým zalíbením. Služebníci hleděli s podivením na Bohdanku, když ji pán z vozu dával a poroučel, by len a přeslici za nimi nesli. V domě jim vešla vstříc obstaralá hospodyně, nevlastní to sestra pánova, vítajíc je, ale v duchu žehrajíc. Byla to zlá osoba, která na světě žádného nemilovala kromě sebe; za to ji ale také nikdo nemiloval, vyjmouc bratra, který jsa dobrosrdečný, co sestru ji náviděl a celé hospodářství jí svěřil. Ona sama znala jeho slabé stránky a tak se uměla k němu lichotit, že jí vždy věřil, a často tím nespravedlivě jednal proti jiným. Bohdance se vedlo v zámku dobře, a domácí pán by jí byl pomyšlení udělal. Bohdanka však nezapomněla na své bratry, pilně předla, a ani tenkráte slova nepromluvila, když se jí milovaný mladík tázal, chce-li být jeho ženou. Oni si však i beze slova rozuměli, neboť když od ní pán odcházel, jsa celý blažen, poroučel sestře, aby přípravy k svatbě dělala. Té to ale nebylo po chuti, že si bratr neznámé děvče vezme, pročež mu to na všelijaký způsob vymlouvala, ale tenkráte se zmýlila. 

16. "Ať si ji tedy vezme, lépe tu němou prostou dívku, než sobě rovnou, však ona mi panování v domě nepřekáží; a kdyby přece, potom bych se postarala o prostředek, že by panování její navěky přešlo", pomyslila si zlá sestra. I Bohdanka musela na několik dní prádlo odložit a místo se lnem se svatebním šperkem a věncem se obírat, hosty vítat a domácí paní představovat. Sestru manželovu brzy prohlédla, nenechala to však na sobě znát, byla k ní přívětivá a laskavá, ale v domě poroučela nejvíce sama, a kde mohla, učinila dobrodiní. Ihned po svatebním veselí, po hostinách a mnohých radovánkách, při kterých každý sloužící přál nové paní mnoho štěstí, neboť poznali, jak dobrou paní mají, usedla Bohdanka ke své práci. 

17. Když byla s prádlem hotova, dala si postavit v pokoji stav a začala tkát. Nebylo to nic divného, neb tenkráte ty nejvznešenější paní všecky domácí práce vykonávaly. Za nějaký čas cítila se být Bohdanka matkou, a tu dosáhlo štěstí jejího manžela nejvyššího stupně, a již si nic jiného nepřál. Bohdanka ale přece jedno přání ještě měla, a to se již k cíli chýlilo, neboť bylo již plátno vybílené a košile se šily. V domě chodila ale ještě jedna osoba, kterou to těšilo, že přijde malý dědic. To byla sestra pánova; v její jedem napuštěné duši zrodil se plán jí hodný. Když děťátko na svět přijíti mělo, musel mladý pán, ač nerad, svoji drahou ženu opustit. Tu přikázal sestře, aby ho v dopise ihned uvědomila. 

18. Za tři dni po jeho odjezdu porodila Bohdanka synáčka. Žádný ji neopatroval, než švagrová. Jak se dítě narodilo, zacpala mu ústa, zaobalila do plenky a pustila oknem. Na místo jeho podstrčila kotě. Bylo to ovšem hrozné leknutí pro matku, a ta nejbolestnější rána, která ji trefit mohla. Ale co měla říci? Žádný nebyl u ní, nikdo nevěděl, zdali to pravda či nepravda. Švagrová ale toho okamžení list bratrovi napsala, a nejenže nešťastný porod manželčin vylíčila, ale i hroznou lež si vymyslila, že totiž jakýsi divný muž u postele se octl, a když Bohdanku objal, že se v ošklivou ženu proměnila a s ním v neznámé řeči rozprávěla a se smála. Konečně mu připomínala, že Bohdanka je jistě divou ženou, a nechce-li být nešťastným, aby ji dal upálit. Též příteli jeho dopis poslala, aby bratra zdržel. 

19. Přítel odbyl posla vlastnoručním listem na sestru, kde jí zoufalost bratrovu oznamuje a také slibuje, že ho hned od sebe nepustí. Zatím byla sestra hrozné pohádky o švagrové roztrousila, že se i služebnictvo zděsilo a k ní se jít bálo. Když jí list došel, povídala, že je od bratra a že jí oznamuje, pro uvarování dalšího neštěstí, aby se divá žena hned na hranici upálila. Ten rozkaz se měl bez meškání vyplnit a hranice byla co nevidět hotova. Dobře věděla Bohdanka, že to není poručení manželovo, ale co si měla počít samojediná proti davu rozháraného lidu, který se již chtěl čarodějky zbavit. 

20. Když ji odváděli ke hranici, znamením prosila ještě, by ji nechala švagrová jen asi sedm stehů došít, které na rukávu chyběly, ale ani to jí dovoleno nebylo. Složila tedy košili k druhým a sebravše je sebou odešla k hranici. Když vystupovala po schůdkách k popravišti, vzdychla: "Moji ubozí bratříčkové, já úlohu skončila, a kdež jste vy?" V tom okamžení strhl se hrozný šumot, lid se rozestoupil, a sedm krkavců přilítlo nesouce na svých křídlech hezounké děťátko, které Bohdance do náručí složili. "Zde, drahá sestro, jsme se ti poněkud odsloužili, a nyní nám honem košile přehoď!" Tak řekl nejstarší bratr. Radostí opojena vzala košile a jednu po druhé na své bratry hodila. V tom okamžení se udělali z nich statní mužové a mládenci, jen tomu nejmladšímu, Jaroslávkovi, zůstalo na rameně sedm pírek, protože nemohla sestra těch sedm stehů došít. 

21. V největší radosti zaklepou koňská kopyta, a v okamžení nato objímá Bohdanka svého manžela a klade mu do náruči vysvobozeného syna. Kdyby mu bylo možná bývalo ještě více ji milovat, jistě by to byl udělal, když se od švagrů dověděl, co pro jejich vysvobození podnikla. V radosti a laskavém hovoru zapomněli na sestru pánovu, ale zato pamatovali na ni služebníci. Když viděli, že ona všeho jest příčinou a nyní skrze lid se prodírá, aby prchnout mohla, vzali ji za vlasy a bez milosrdenství na hranici hodili a podpálili. "Nyní na to všecko zapomeňme, vždyť jsme šťastni." odpověděla Bohdanka, líbajíc své krásné dítě. Manžel její prodal panství a táhl se ženou a svými švagry k jejich rodičům. Jaká to byla radost pro rodiče, když se všecky dávno již za ztracené držené děti vrátily, a s nimi ještě nový syn a vnuk, to vypsat možná není. Co chybělo ještě k jejich blaženosti?