011-046 SEDMERO KRKAVCŮ - Kotouček č. II 

8. Slunce byl mládenec zlatovlasý, krásných tváří. Když mu Bohdanka žádost přednesla, odpověděl. "Vím, kde jsou bratři tvoji, a chci tě k nim donésti. Dříve si však odpočiň a posilni se večeří. "Na ta slova musela se Bohdanka posadit a povečeřet. Bylo to kuřátko, co k večeři dostala. Když se najedla, promluvil bratr Slunce: "Panenko, kostičky nenech ležet, seber je a vezmi s sebou, budou ti k dobrému. "Bohdanka uposlechla a kostičky do zástěry svázala. 

9. Ještě si trochu odpočinula, a když noc přecházela, přijel Slunce se zlatým vozem. Bohdanka sedla do něho, a již jela přes hory a doly. Kolik hodin jízda trvala, než se octli ve tmavém údolí, kolkolem vysokými skálami obklopeném, bylo by těžko vypočíst. Tam ji zlatovlasý mládenec z vozu sesadil řka: "Nyní si pomoz sama!" a zmizel. 

10. Bohdanka se ohlédla kolem sebe, a vidouc ty vysoké skály a to prázdné údolí, nevěděla, kde má bratry hledat. "Snad jsou na některé skále," pravila sama sobě; "ale jak tam nebohá vylezu?" I chodila od jedné ke druhé, až se u té zastavila, která se nejpřístupnější býti zdála. Aby mohla snáze lézti, vykasala sukně, ale v tom jí ze zástěrky kostičky vypadly. A hle, jaký to div! Z kostiček udělal se žebřík, dosahující až na vrchol skály. Hbitě začala Bohdanka po příčkách lézti, až se šťastně na poslední dostala a v jeskyni se octla, kde hned na první pohled viděla, že obydlí bratrů našla. Stálo tam sedm postelí, uprostřed stůl a na něm bylo pro sedm osob prostřeno. Krmi tu bylo dost a oheň nebyl ještě vyhasnul. Honem tedy vybrala Bohdanka, co potřebovala, a začala strojit sedmero jídel, pro každého bratra jiné. Hotova byvši s vařením, postavila jídla na stůl, svlékla prsten matčin z prstu a položila jej pod talíř, který byl na prvním místě, neboť se domnívala, že tam jistě nejstarší bratr sedět bude. Potom všecko urovnala, skrčila se za jednu postel a čekala, až bratři přijdou. Netrvalo dlouho a bratři krkavci přišli z lovu domů. 

11. "Co to!" zvolal první, "jídla na stole, kdo je připravil?" 

"A pohleďte pak bratři, ta jídla jsou jako schválně pro nás připravena, každý má, co nejraději jídá," zvolal druhý. "Bratři, bratři, tu je matčin prsten, musí tu někdo z domu být," vzkřikl radostně nejstarší, když přiklopený talíř pozdvihnuv, prsten našel. "Tedy hledejme po jeskyni," navrhl nejmladší. Všichni se na ta slova obrátili a hledali, a tu za sebou Bohdanku spatřili, "kdo jsi?" ptali se jedním hlasem. "Vaše sestra Bohdanka; nesu vám pozdravení od matky a otce; abyste mi ale uvěřili, dala mi matka svůj prsten." "Ó, my ti věříme, žes naše sestra, kdož jiný by se byl k nám odvážil!" zvolali. Hned jí udělali místo u stolu, a když mezi nimi seděla, musela vypravovat co se doma od jejich zmizení stalo, což ona mileráda učinila. Po ukončení svých zpráv ptala se bratrů, jak by možná bylo, aby je vysvobodila. 

12. "To je těžká úloha, ač se ti bude lehkou zdát," povídal nejstarší z nich. "Chceš-li nás, milá sestro, vysvobodit, musíš nám každému ušít po košili. Musíš však len sama zasít, vyplet, vytrhat, připravit i sepříst, předivo sama utkat, plátno vybílit a košile z něho ušít. Při tom všem nesmíš ale slova promluvit, ať se s tebou cokoliv děje. Troufáš-li si to vyvést, vysvobodíš nás." "To není tak těžká věc; všecky ty práce já dobře umím. a mlčeti mi nebude zatěžko, když vím, ze vás tím vysvobodím," odpověděla dobrá sestra. Za ta slova bratři div jí ruce nezulíbali. Nejstarší bratr jí dal skřínku se semenem a řekl: "Nyní musíš od nás pryč, milá sestro; chceš-li nás vysvobodit, vezmi to semeno, pojď s námi, a my ti místo k setí vykážeme." Bohdanka byla svolna učinit, jak bratr pravil, a vzala skřínku do ruky a kráčela za ním. 

13. Když přišli do pěkného údolí, vykázali jí bratři pole k setí lnu a vydutou vrbu k obývání, potom se s ní smutně rozloučili. Bohdanka pak ihned pole připravila a semínko zašila. O pokrmy se starat nemusela, neboť pokaždé včas měla snídani, oběd i večeři ve vrbě, která se stala jejím obydlím, a ač věděla, že jí to bratři nosí, přece žádného neviděla. Brzy len tak daleko vzrostl, že jej musela Bohdanka plít, a tu bylo na čas práce dost. Od pletí až k trhání lnu opět dlouhá doba uplynula, a již měla tu čáku, že dlouhou chvíli mít nebude. Pilně prostírala len na rosu, obracela jej, a když byl oddrhnut, zklepán a zvalchován, byl měkký jak hedvábí. Nářadí k tomu, jakož i vřeteno a přeslici s kuželem našla v čas potřebný ve vrbě. Nyní měla již všecek len v žemlích a mohla začít příst. Sedla tedy ke přeslici, a již se vřetánko točilo jako čamrda. 

14. Jak tak předla, jednoho dne uslyšela štěkání psů. Ulekla se a uviděla loveckého psovoda, jak odhání štěkající psy. Tu již přijížděl mladý pán, který na lovu do tohoto údolí zabloudil. Pán seskočil z koně a k panně vkročil. Bohdanka, když uzřela mladého pána, ukázala, že mluvit nemůže; ten ale nedbaje na to, umínil si, že vezme krásnou pradlenu s sebou, neboť se mu velice zalíbila. Toto své mínění také ihned Bohdance vyjevil. Děvče se ovšem nad tím velice zaleklo ale v okamžení vzpomnělo na slova bratrova, že musí trpělivě a mlčky všechno snášet, cokoliv se stene, a odhodlaně poddala se vůli pánově v přesvědčení, že zkouška ta k vysvobození bratrů potřebná jest. Pán pln radosti, že se děvče nezdráhá, nemeškal dle její poukázky všecek len, jakož i přeslici a vřeteno na vůz odnésti. Když vše naloženo, usadil Bohdanku, kočí švihnul do koní a ti uháněli v jednom kvapu.