011-045 SEDMERO KRKAVCŮ - Kotouček č. I 

1. Matka pekla chléb a přislíbila svým synům, kterých bylo sedm, že udělá každému po bochníčku, budou-li tiší. Chlapci umlkli na chvíli jako pěny, ale bochníčky za tu chvíli upečeny být nemohly, a chlapcům trpělivost brzy přešla. Začali matku zase hněvat, neustále za sukně tahat a křičet, kdy budou bochníčky hotovy. Dlouho to matka snášela, ale konečně jí trpělivost přešla; hněvivě na ně vzkřikla: "I bodejť jste se všichni zkrkavčili!" Sotva ta nešťastnice slova dopověděla, proměnili se její synáčkové v sedmero krkavců, pohlédli smutně na matku, zatřepetali křídly, vznesli se do povětří, a než se ulekaná máti vzpamatovala, zmizeli jí z očí. Jak si z hlavy vlasy trhala, jak naříkala a bědovala, ale již bylo vše darmo, děti byly tytam. A což teprv, když se otec vrátil a kadeřavý Jaroslávek jemu naproti nepřišel, ani žádný ze sedmi synů ho nepřivítal, což tu naříkal a div si nezoufal, když se o jejich nešťastném osudu dověděl. 

2. Po čase se i matčin zármutek ztišil, když se pánbůh nad ní smiloval a pro potěšení dceruškou ji obdařil, již ona si dávno místo některého chlapce přála. Bohdanka byla děťátko rozmilé, a čím více rostla, tím spanilejší byla a tím více radosti rodičům působila, jako by věděla, že má mnoho co vynahrazovat. Jedenkráte, když byla již trochu dorostla, stála v komoře u truhly, v níž matka cosi hledala, a tu spatřila vespod malé kazajky a košile pro chlapce. 

3. "Ale matinko, čí jsou to kazajky a košile?" ptala se zvědavě matky. "Ó neptej se mne, dítě milé", odpověděla matka a hned ji horké slzy polily. I ptala se otce, ale ten začal také slzet, a Bohdanka se ničeho nedozvěděla. I napadlo jí, neměla-li bratrů; ale bylo jí divné, proč je rodiče zapírají, a jestli umřeli anebo někde v cizině jsou, proč o nich nemluví. 

4. V domě byla mezi čeládkou stará děvečka, jménem Dorota, která již mnohá léta u nich sloužila a tak říkaje k rodině patřila, té se konečně Bohdanka ptala, čí to jsou kazajky a košile, co v truhle leží a nad nimiž matka plakala. Dlouho jí to nechtěla Dorota povědět, až jejím lichocením a prosbami pohnuta déle vzdorovat nemohla a děvčeti o ztrátě sedmi bratrů pověděla. 0 jak se Bohdanka nad nešťastným osudem svých bratrů zarmoutila! "Povídej mi, Dorotko," ptala se děvečky, "povídej, jak moji bratříčkové vyhlíželi". Dorotka začala chlapce popisovat od hlavy k patě, vypravovala, co který rád dělal a jedl, který byl dobrý a který lepší. "Ó, jak bych svoje bratry byla milovala!" vzdychlo děvče, když Dorotka svou chvalořeč dokončila, a na chvíli se zamyslilo. Najednou ale kadeřavou hlavinku vztyčila a ptala se: "Ale Dorotko, kampak moji bratři ulítli, což jsou navěky ztraceni?" "Ztraceni? To snad ne; ale kdož ví, na kterém místě jsou zakleti. Pochybuji, že by se kdo odvážil po světě je hledat." "Kdybych já byla tak velká a silná, jako jste vy, já bych je hledala tak dlouho, až bych je našla." 

5. Rok po roce plynul a Bohdanka vyrostla jako jedle, její tělo bylo jako ulité a tvář krásná, krásnější byla však její čistá, ctnostná duše. Po celý ten čas nezapomněla ani v okamžení na své předsevzetí, a když počítala osmnácte let, umínila si, že tu pouť nastoupí. Jednalo se jen o to, co tomu rodiče řeknou a zdali milované dítě do světa pustí. I přistoupila jednoho dne Bohdanka k rodičům a vzala je za ruce řkouc: "Matičko, tatíčku, neskrývejte přede mnou slzy, já vím co vás trápí, a chcivám pomoci." "Mně se zdálo již po tři noci, že přilítl k mému loži malý Krkavce a takto ke mně pravil: Nemeškej, Bohdanko, a vydej se na cestu. Já jsem jeden z tvých sedmi bratrů v krkavce zakletých, my na tebe čekáme, abys nás vysvobodila. Řekni to rodičům a vydej se na cestu, my tě povedem a chránit budeme, kamkoliv se obrátíš." Bohdanka si sen jenom vymyslila, aby snáze svolení od rodičů obdržela. Dlouho usilovně prosila, až konečně, ačkoli s hořkými slzami a s těžkým srdcem svolili. Když se od rodičů loučila, dala jí matka prsten z ruky a řekla: "Po tomto prstenu tě moji starší synové poznají, to byla jejich nejmilejší hračka, když jsem je na klínu držívala." S bolestí požehnali rodiče své jediné drahé dítě a s těžkým srdcem se i Bohdanka s nimi rozloučila. 

6. Dlouho chodila, aniž se byla čeho o bratřích dověděla. Jedenkráte přišla do velkého lesa, a bloudíc drahný čas po něm, našla dům, do něhož vešla. Bylo tu chladno a libo, ale: ticho a pusto; Bohdanka čekala, kdo přijde. Najednou se dvéře otevřely a do nich vkročil se šumotem divoký mládenec. "Co tu hledáš, kdo jsi?" ptal se Bohdanky a dech jeho ji silně ovanul. "Já jsem Vítr a každého, kdo mi v cestu přijde, roztrhám. Ale že jsi umdlena, popřeji ti odpočinutí." Bohdanka si usedla a myslila, když je mládenec Vítr, že by snad o bratřích vědět mohl, a umínila si zeptati se ho na ně. "Pane," začala po chvilce, "již dlouhý čas tomu,co chodím po světě a hledám svých sedm bratrů, kteří jsou v krkavce zakleti; nemáš zdání, kde by se nacházeli?" "Nemohu ti o nich povědět, ale můj bratr Měsíc, ten by měl vědět, kde jsou. Že jsi tak hodná, chci tě k němu donést." Bohdanka byla s navržením spokojena, a divoký mládenec vzal ji do náručí. Jako by prsa jeho byla naplněna vonným kvítím, tak libě vanul dech jeho. 

7. Měsíc byl bledý mládenec se stříbrnými vlasy. "A čeho u mne pohledáváš?" ptal se Bohdanky, když ji k němu Vítr donesl. "Pane, hledám sedmero bratrů v krkavce zakletých. Bratr tvůj povídal mi, že bys o nich věděti měl; prosím tedy, abys mi pověděl, kde jsou." "Rád bych ti pověděl, kde se nacházejí, ale nevím o nich ničeho. Bratr můj Slunce, ten ti dá nejjistější zprávu. Chceš-li, donesu tě k němu." S radostí svěřila se Bohdanka stříbrovlasému mládenci a ten ji k Slunci donesl.