Rod Wollerů a jejich následníků

(předkové od mého dědy z matčiny strany)

Rodokmen obsahuje podrobnosti o 108 osobách ve 10-ti generacích, z nichž je 60 mužů a 48 žen. Z počtu osob, u nichž je známo datum narození i úmrtí, je vypočítána průměrná doba života, která činí 59 let. Počet žijících osob je 20. Nyní ještě některé poznámky ke zpracování. Jestliže je letopočet za jménem osoby v hranatých závorkách, je to její ročník (pro lepší orientaci v osobách). Ženy jsou zásadně uváděny svým rodným příjmením, jinak by se v tom nikdo nevyznal. Neznámé jméno nebo příjmení je nahrazeno otazníky. Jestliže v rodokmenu naleznete nějaké nepřesnosti, budu rád, když mi napíšete. Současně bych chtěl říci, že tvorba rodokmenu znamená stovky hodin u počítače, čtení starých textů, luštění jmen a názvů obcí, latinských případně německých záznamů plných mnoha zkratek atd. Milan Kopal [1955].

Doložitelný počátek rodu Wollerů začíná ve vesnici Oplot (Amplatz) nedaleko Přeštic v okrese Plzeň-jih. Mariky, kreré se k nejstarší době vztahují byly vedeny ve farnosti Dnešice a první matrika začíná rokem 1685. Takže co bylo před tímto rokem již nelze zjistit. V průběhu dalších století se Wollerovi stěhovali na různá místa, především díky jejich sňatkům (Přestavlky, Černotín, Vstiš) až nakonec skončili díky sňatku Josefa Wollera a Anny Tomanové (vdovy po Václavu Hopovi) v Plánici č. 182 v okrese Klatovy ve zdejším mlýně spojeným s pilou. Celý objekt na je na historické fotografii, jak ji pořídil můj děda.

O historii mlýna vypráví jedna kapitola z knížky od Venduly Hnojské - Toulky po vodě. Mlýny na řece Úslavě (str. 25-29), kterou si zde dovolím ocitovat:

Plánice, čp. 182 - Podbranických mlýn, u Hopa nebo Wollerův mlýn

Již v roce 1721 (11. 1.) je v Pamětní knize města Plánice zachycen soudní spor týkající se mlýna. Zmínka o rodu Hopů sedícím na mlýně čp. 182 pochází z doby, kdy se mlynář Karel Hop mohl na základě Raabovské soustavy vykoupit z emfyteutických povinností za 14 zlatých vídeňských neb 5 zl. 36 konv. měny. Další zmínka je až z poloviny 19. století, kdy mlýn o třech obyčejných českých složeních a pile na svrchní vodu patříval manželům Josefovi a Josefce Hopovým. Držení mlýnské usedlosti se zakládalo na smlouvě z roku 1852. Dalším doloženým mlynářem byl Václav Hop . Za něj byl v roce 1877 na základě čl. 23 zákona o vodě ze dne 28. srpna 1870 a pak čl. 8 ministerského nařízení ze dne 30. září 1872 nad mlýnem kladen normální cejch k poznamenání dovolené maximální výšky vody při mlýně a pile.

Z komisionálního šetření při kladení cejchu se dochoval popis vodního díla a mlýnského pohonu: V místě, kde se potoky od Hnačova a od Křížovic v jedno spojují, nalézá se na levém břehu potoka jez, sestávající z klády napříč potoka jalového položené, 6 m dlouhé, 0,25 m silné, s námětem 0,53 m vysokým, jakožto výška dovolenou nejvyšší výšku vody v potoce určuje. Voda shromažďuje se v nádržce nad mlýnem se nalézající. Z nádržky teče voda přímo na vantroky 8 m dlouhé, a na začátku 4 m široké, 0,58 m hluboké, u stavítka čtvrtého až šestého od mlýna počítaje 2,7 m široké. Z vantroků se pouští voda čtyřmi stavítky na žlaby a kola ženoucí složení a pilu, dvěma stavidly pak na jalovo.

První stavítko od mlýna počítaje, jest ve vzdálenosti 3,05 m od začátku vantroků, široké 0,645 m, vysoké 0,426 m a žlab 0,82 m dlouhý, 0,55 m široký, 0,29 m hluboký a kolo korečkové má zevnější průměr 2,3 m. Druhé stavítko od prvního na 2,5 m vzdálené jest stejně široké a vysoké jako první, žlab 1,3 m dlouhý, 0,43 m široký, 0,242 m hluboký a kolo má 2,65 m v průměru. Třetí stavítko od druhého na 2,5 m vzdáleno, jest stejně široké a vysoké jako první, žlab 1,93 m dlouhý, 0,52 m široký, 0,225 m hluboký, kolo má v průměru 2,65 m. Čtvrté stavítko jest široké 0,51 m, vysoké 0,42 m, toto a stavítko a další jsou stavítka na jalovo. Každé z předešlých tří kol pohybuje jedno mlýnské složení obyčejné soustavy. Šesté stavítko, kterým se voda na pilu vypouští, jest široké 0,74 m, vysoké 0,43 m, žlab 4,5 m dlouhý, 0,645 m široký, 0,31 m hluboký a kolo má průměr 2,65 m. Kolo toto pohybuje pily s jedním rámem 1,62 m široký, 1,66 m vysoký a s jedním plechem.

Cejch byl zasazen v podobě dřevěného kůlu do země a navrch do měděné destičky byla vyražena počáteční písmena jména a příjmení majitele mlýna J. H. a letopočet 1877. Mlýnský potok byl podle potřeby čištěn držitelem mlýna, a to v délce před mlýnem 1137 m a za mlýnem 358 m. Čištění probíhalo vždy v letních měsících předtím, než vypukla hlavní mlecí sezóna. Nepoužívaly se k tomu žádné těžké stroje, ale jen lopaty. Vybraná zem se neodvážela pryč, nýbrž byla vršena podél obou břehů mlýnského potoka, kde zůstávala ležet. Kromě mlýnských stok se mlynář staral ještě o splav, vantroky, stavidla a mlýnské stroje. Jak už bylo zmíněno, na mlýně seděl rod Hopů. Když zemřel poslední mlynář tohoto příjmení (konec 19. století), zůstala po něm na mlýně vdova se třemi dětmi. Ta se provdala za krajánka Wollera, který snad byl německého původu a mluvil česky velmi špatně. S panem otcem Wollerem měla mlynářka ještě další tři děti. Nejstarší Wollerův syn Josef mlel na mlýně až do roku 1951.

V roce 1910 požádal Josef Woller o zrušení mlýnských kol na svrchní vodu a zřízení Francisovy turbíny rychloběžného typu "Rapid". V tomto roce byla při mlýně již jen dvě kola pro pohon mlýnského zařízení a jedno kolo pro pohon pily. Turbína měla mít na spádu 3,45 m průtok vody 350 1/s. Zároveň proběhla přestavba pily, která měla být poháněna rovněž novou turbínou. Na pile měla být nově používána jedna rámová pila a jedna okružní pila a navíc ještě podle potřeby i brus na pily. C. k. okresní hejtmanství Wollerovu žádost schválilo s tím, že musí dodržovat bezpečností normy a zakrýt nebo obednit pohyblivé části jak pohonu, tak strojů. Celá přestavba musela být do půl roku zkolaudována.

Když probíhala ve 30. letech 20. století úprava horního toku, vyjadřovali se k ní nejen všichni majitelé pozemků, ale samozřejmě také mlynáři. J. Woller v roce 1940 zdůrazňoval, že samozřejmě bude udržovat celý mlýnský náhon od hlavního jezu až ke mlýnu, a to včetně stavidel, ale podotýkal, že jez již při převzetí prosakoval a vyspárování bylo porušeno vodou. Z důvodu naprosto nevyhovující drenáže byly pozemky kolem vodní stoky zcela rozbahněny.<

Za pana otce Wollera pracovali ve mlýně stárek a mládek a na pile pilař. V hospodářství pracoval kočí a dvě služky: mladá, která chodila nakupovat, a stará, která se starala o dobytek. K mlýnu patřilo hospodářství o 12 hektarech, 2 koně, asi 10 krav a spousta drůbeže. Poslední mlynář před socializací byl již zmíněný Josef Woller, který se neoženil a ani neměl žádné potomky. Na mlýně mu s hospodářstvím a kuchyní pomáhala nevlastní ovdovělá sestra. Woller svůj majetek odkázal synovci Františku Hroudovi (* 1931), který u strýčka bydlel, když navštěvoval měšťanskou školu v Plánici, a v letech 1946 - 9 se u něj i vyučil mlynářskému řemeslu. Zároveň navštěvoval mlynářskou školu ve Stříbře, kterou v roce 1949 absolvoval. Za studií pan Hrouda se svým profesorem připravili plány pro modernizaci Wollerova mlýna, ke které však už nedošlo.

Podle vzpomínek pana Hroudy se v Plánici, čp. 182. mlelo na 1 stolici denně asi 30 q žita. Pšenice, jejíž semletí dalo více práce, se mlelo 40 q asi dva dny. Každá várka meliva musela stroji projít asi čtyřikrát. Ze 100 kg zrna padlo asi 4 kg na rozprach. Zároveň ještě mléči museli zaplatit semelné. V sezóně se mlelo i v noci. Jeden mlynářský se staral o mletí do 2 hodin v noci a druhý zase od 2 hodin do rána. Pokud u práce v noci usnuli, probudil je zvonek nad násypkami, který jim oznamoval, že stroje jedou naprázdno. Než byly mlýn a pila v roce 1951 úředně zastaveny, byla v provozu nejen Francisova turbína o výkonu 15 HP z roku 1910, ale také náhradní motory - elektrický s výkonem 20 HP a naftový značky Slavie o výkonu 12 HP (výtah ze státního vodohospodářského plánu 1953).

Mlýn od počátku 50. let 20. století stál. Ještě před tím, než však byl zastaven, pořídil pan Woller spolu s panem Hroudou nové strojní zařízení do mlýnice, které však už nestihli instalovat. Dodnes dva stroje stojí vedle hospodářských budov jako připomínka těžkých časů počátků socializace, další „nová" válcová stolice se krčí v podpilí, výtahy visí na hambálkách nad pilami a dřevěné bednění výtahů stále čeká na půdě na svoje uplatnění hned proti zánovním rovinným vysévačům. Smutně skončily stroje, které by dodnes hravě zařídily jednu mlýnici. Všechny stroje byly pořízeny od firmy, která v pohraničí po válce rozebírala mlýny opuštěné Němci. Pilu provozovalo místní JZD a po práci tu mohl pan Hrouda řezat i pro soukromé zájemce z Plánice. Vše pod bedlivým dozorem místního národního výboru.

Celá dlouhá historie Wollerova mlýna (včetně různých technických podrobností) je také podrobně popsána na webu vodnimlyny.cz.

Tyto a další fotografie z Plánice naleznete v odkazu "Galerie". Většinu z nich pořídil můj děda Jan Woller [1902], který měl fotografování jako koníčka. Bohužel většina z nich ještě stále čeká na identifikaci, to já neumím a dědy se už nezeptám.

Působivé jsou také oživlé staré fotografie:
Woller Jan [1902] - můj děda,  Chválová Anna [1908] - moje babička,  Woller Josef [1894] - bratr dědy,  Woller Antonín [1896] - bratr dědy,  Wollerová Eva [1933] - moje matka.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Ještě k vlastnímu zobrazení rodokmenu. Na každý rámeček v zobrazení se dá kliknout a otevře se okno se všemi podrobnostmi ke zvolené osobě včetně obrázků z matrik, které se po kliknutí otevřou v novém okně v měřítku 1:1. Jsou zde přímé odkazy do jednotlivých matrik, někde i přepisy zápisů. Jako další zobrazení je tu rodokmen s více informacemi v rámečkách (odkaz "Podrobněji"). Pak je zde ukázka statistiky. Dají se zpracovávat ještě mnohé další, jako časové osy ve smyslu "mohli se potkat?", působivé je zpracování lokalit pomocí GoogleEarth nebo vytvoření iCalendar s jednotlivými výročími. Případné připomínky nebo doplnění uvítám.

Z důvodů ochrany osobních údajů se u žijících osob nezobrazují žádné dokumenty v okně s podrobnostmi.

Historický výskyt událostí včetně stěhování rodu je zobrazen na mapce: