Rod Kopalů a jejich následníků

(předkové od mého dědy z otcovy strany)

Foto ze setkání rodu Kopalů v Miličíně v neděli 9. srpna 2020. Tohoto setkání se nemohla zúčastnit moje mladší dcera Tereza Kopalová, tak poslala alespoň hezkou zdravici, kterou jsme si na setkání promítli - zde je odkaz.

A zde jsou dvě staré oživlé fotografie těch, kteří se již setkání nemohli zúčastnit: Kopal Jaroslav [1902] - můj děda,  Kopal Stanislav [1921].

Rodokmen nyní zahrnuje 320 osob, z nichž je 167 mužů a 153 žen. Z počtu osob, u nichž je známo datum narození i úmrtí, je vypočítána průměrná doba života, která činí 36 let. Počet žijících osob je 127. Dále některé poznámky ke zpracování. Jestliže je letopočet za jménem osoby v hranatých závorkách, je to její ročník (pro lepší orientaci v osobách). Ženy jsou zásadně uváděny svým rodným příjmením, jinak by se v tom nikdo nevyznal. Neznámé jméno nebo příjmení je nahrazeno otazníkem. Jestliže v rodokmenu naleznete nějaké nepřesnosti, budu rád, když mi napíšete. Současně bych chtěl říci, že tvorba rodokmenu znamená stovky hodin u počítače, čtení starých textů, zápas s názvy obcí, s latinou případně němčinou (v zápisech se to hemží mnoha zkratkami) atd. Milan Kopal [1955].

Počátek rodu se odehrával v Jílovém u Držkova (mapa) v dnešním okresu Jablonec nad Nisou, jež tehdy patřilo k Návarovskému panství. Jako první osoba rodokmenu (střen) byl zvolen nejstarší doložený předek, což je v tomto případě Jiří KOPAL. Rok narození a úmrtí nelze dohledat, protože z předpokládaného období jeho narození se nedochovala druhá držkovská matrika a v matrice zemřelých není o jeho úmrtí žádný zápis. S největší pravděpodobností se narodil i umřel v Jílovém. Jeho pravděpodobní rodiče jsou dle první držkovské matriky otec Jiří Kopal a matka Anna. Tento pár jako jediný působil v tomto období (1651-1669) v Jílovém a k dohledání je zde narození jejich pět dětí v mezi roky 1651 až 1667, vždy po dvou letech. Syn Jiří se tedy musel narodit před rokem 1651 nebo po roce 1667. Jeho úmrtí se muselo nastat mezi rokem 1720, kdy zemřela jeho manželka Magdalena a v zápise není uvedeno, že by byla vdova a rokem 1727, kdy měl svatbu jeho prvorozený syn Jiří a v zápise je uvedeno, že jeho otec již nežije. Kromě toho podle berní ruly z roku 1651 žil v Jílovém sedlák Jan Kopal. V matrikách z této oblasti je různých Kopalů mnoho a jen těžko se rozlišuje, kdo kam patřil. Především proto, že zápisy jsou málo obsažné a navíc je tam mnoho stejných křestních jmen.

V roce 1808 František Kopal při svých obchodních cestách (živil se jako kramář se sklem a keramikou) skončil a usadil se Miličíně. Zhruba po roce ho následoval mladší bratr Karel (také kramář), který měl z Miličína nevěstu, dohozenou bratrem Františkem. Oba bratři v Miličíně žili a nakonec také zemřeli. Tak se začíná rozvětvení rodokmenu na Františkovu a Karlovu miličínskou větev. Posledním společným předkem obou větví je Karel Kopal z Jílového (1740-1815), což byl otec Františka a Karla. Zajímavostí je, že Karel Kopal bratr Františka Kopala byl až třetí v pořadí, oba předchozí bratři Karlové se nedožili dospělosti.

Z důvodu větší přehlednosti jsem grafické znázornění rodokmenu rozdělil do 3 částí: Počátky rodu v Jílovém, Františkovu větev a Karlovu větev. Na každý rámeček v zobrazení rodokmenu se dá kliknout a otevře se okno se všemi podrobnostmi ke zvolené osobě včetně obrázků z matrik, které se po kliknutí otevřou v novém okně v měřítku 1:1. Jsou zde přímé odkazy do jednotlivých matrik i přepisy zápisů. Jako další zobrazení je rodokmen s více informacemi v rámečkách - odkaz "(detaily)". Pak je zde ukázka statistiky. Dají se zpracovávat ještě mnohé další, jako časové osy ve smyslu "mohli se potkat?", působivé je zpracování lokalit pomocí GoogleEarth nebo vytvoření iCalendar s jednotlivými výročími. Hezký je také souhrnný soupis míst (s obrázky), kde se odehrávaly jednotlivé události členů rodu (odkaz "Místa").

Z důvodů ochrany osobních údajů se u žijících osob nezobrazují žádné dokumenty v okně s podrobnostmi.

K vytváření rodokmenu používám program "Agelong Tree", při tvorbě reportů si vypomáhám i dalšími. Stěhování rodu v čase je zobrazeno na orientační mapce:

Velká část historie rodu Kopalů se tedy odehrává v Miličíně. Do 23.6.1923 se ještě jmenoval Milčín. Pro ilustraci je zde mapa Miličína s označenými domy, které mají v průběhu 19. století a začátku 20. století nějaký vztah k rodu Kopalů. Jedná se o místa narození, svatby, místa úmrtí, pohřbu a bydliště Kopalů i jejich partnerů v průběhu těchto cca 120-ti let. Značná část příslušníků rodu neměla v Miličíně svojí vlastní chalupu, ale bydlela zde různě v nájmu. Mapka je vytvořena v programu Gramps.

* * * * * * * * * * * * * * * *

Jak už bylo řečeno, pocházejí Kopalovi z Jílového u Držkova (tehdy Gilov). Na soudobé pohlednici jsou místa, která se vážou k událostem v počátcích rodu a dále pro zajímavost stručná historie Jílového, převzatá z webu obce:

Název obce, jež se nachází v půvabném prostředí trojmezí Podkrkonoší, Jizerských hor a Českého Ráje, je pravděpodobně odvozen od půdy, která se zde vyskytuje. Původně to byl Jílov. První zmínka o obci se datuje rokem 1644 v souvislosti s třicetiletou válkou. Historicky spadala osada spolu s Plavy, Zásadou, Držkovem, Loužnicí a Vlastiboří k Návarovskému panství, ke kterému podle rozdělení z roku 1848 patřila také Lhotka, Haratice, Bohdalovice, Zlatá Olešnice, Bratříkov. V této době má Jílové 58 domů a 473 obyvatel. Majitel návarovského hradu byl husitským přívržencem, a tak stejného náboženství byli i jeho poddaní. Katolizace sem zasáhla teprve v polovině 17. století. Hrad Návarov stával vysoko nad soutokem potoka Zlatníka s říčkou Kamenicí a býval středem rozsáhlého panství, které sahalo hluboko do nitra Jizerských hor. Dochované zbytky hradu dovolují celkem bezpečně rekonstruovat jeho někdejší rozsah. Ve vlastnictví panství se vystřídali Valdštejnové, Vartenberkové, Hazenburkové a mocný rod Smiřických. Po bitvě na Bílé hoře se stal jeho majitelem Albrecht z Valdštejna, který je postoupil vdově po generálu Lamottovi.

V r. 1884 patřil tehdy ještě Jílov pod farnost v Držkově. Tehdy měl Jílov 659 obyvatel. Stavebním materiálem obydlí je dřevo, cihly pálené i nepálené, střešní krytinou šindel, došky, břidlice. Dispozičně jsou obydlí členěna střední síní na část obytnou a hospodářskou. Jak praví obecní kronika založená r. 1923 tehdejším obecním zastupitelstvem (zápisy vedl tehdejší řídící učitel) před vchodem je „šupna“ na ukládání paliva a hospodářského náčiní. Obytná je jedna hlavní místnost.

V poslední čtvrti 19. století se většina místních obyvatel zabývá sekáním skla. Jak popisuje kronikář, na kotoučových bruskách se „drobily“ dlouhé „stébliny“, jinak „rafiky“, po jedné na drobné kůstky – kousky – „šmelc“ a ty pak odváděly zaměstnavatelům „faktorům“ k dalšímu zpracování - broušení, leštění a navlékání. Teprve takto zpracované zboží se dodávalo (lifrovalo) do jabloneckých výrobních – exportních domů, odkud šlo na světový trh. Zaměstnání sekáčů bylo svého času výnosné. Vliv na poptávku měla móda, která zavinila i období přechodných krizí. Avšak hlavní vinu na krizi v r. 1887 mělo zavedení nových sekacích strojů, a to nejprve v závodě Josefa Reidla v Polubném. Krize domácích sklářských řemeslníků zachvátila celý kraj v r. 1889. V r. 1890 upadající řemeslníci uspořádali protestní průvod proti zavádění strojů ze Zásady, Loužnice a Šumburku do Visentálu k brusírně Ludvíka Breita, kde rozbili 16 strojů. Došlo tehdy i k usmrcení četníky, mnozí byli později odsouzeni k dlouholetému žaláři. Ale tato událost se Jílového přímo nedotkla. Ovšem napětí a živelný odpor strojně vyrobenému zboží panovaly i tam. V regionu se zavádělo domácké broušení korálů, později v r. 1886 byla postavena v Jílovém brusírna na broušení skleněných perel s pohonem na páru – parní stroj o síle 18 koní. Pracovalo zde 112 brusičů. Brusírna pracovala za modernizačních procesů až po rok 1900, kdy byla zrušena. Sklářská výroba byla obnovena po roce 1905. V roce 1907 byla výroba přeměněna na tkalcovnu.

Jelikož původně rolní hospodaření zde nikoho neuživilo, stalo se dalším vedlejším výdělkem dobývání břidlice. Provozováno bylo od poloviny 19. století na území dlouhém zhruba 9 km. První lom byl „Na Strážníku“. Zpočátku se pracovalo jen v létě. Jak čteme v obecní kronice Jílového, díky věčné rivalitě a závisti, pramenící z chudého živobytí tohoto kraje, bylo náhodou objeveno, že kámen se lépe láme v zimě. Lámalo se i za mrazivých nocí. Pila se pro zahřátí kořalka, a tak se v místě rozmohlo hojně pití. Ačkoli vzniklo správné pořekadlo – „hřeje, ale nešatí“ – pilo se stále. Práce byla organizována na „lamače“ velkých kusů, „dráče a štípaly“ – rozedírali slabé tabulky a „sekáče“ – dávali jim, čtyřúhelníkový tvar, sedě v řadách pod přístřeškem, „kolečkáři“ materiál a odpad odváželi, a nejmladší přiváželi, „prášek“ odvážel hotovou břidlici a rovnal do kop. Při některých pracích byly zaměstnány i ženy. Pracovalo se 12 – 16 hodin denně. Břidlice se odvážela potahy obchodníkům, v létě rovnou na stavby, jinak až za Mladou Boleslav, později na dráhu do Železného Brodu. Později když bylo nutné jít do hloubky, začalo se užívat střelného prachu a vozíčků na kolejích. Čerpala se voda, za mrazu bylo třeba hlídat, aby voda nezamrzla. Břidlice z hloubky byla kvalitnější. Také těžba břidlice prodělávala četné krize – např. zvyšování cla při vývozu do Německa, zavádění umělé krytiny atd.

Osada Jílov, později Jílové, a Lastiboř - později Vlastiboř - měly svoje společné katastrální území a společné osadní zastupitelstvo a starostu. Školství spojovalo celou oblast školou v Držkově, v zimě v pozdější době jílovské děti zůstávaly doma a byly vyučovány dvěma místními vzdělanějšími osobami v místě. S ustavením školních předpisů tento způsob zanikl. Roku 1812 byla v Jílovém zřízena samostatná škola, v případech nižšího využití a v letním období byla její rentabilita zvažována a využití kombinováno s návštěvou školy držkovské. Roku 1883 se z jednotřídní školy (postavené v roce 1863) stala dvoutřídní. V tomto roce byla postavena nová školní budova. Návrh i stavbu provedl držkovský stavitel za přispění subvence zemského úřadu ve výši 2000 zlatých, což bylo podmíněno závazkem, že bude užívat budovu pouze ke školním účelům. Ustanoven byl správce, definitivní učitel, později řídící učitel. V r. 1907 byla ustavena třetí třída, která byla v r. 1921 opět zrušena.

Z dalších staveb zmiňme kapličku se zvonicí, která byla postavena v roce 1864. Zvonek byl za 1. světové války zabaven k válečným účelům, po válce byl z dobrovolných darů občanů pořízen zvon nový. V roce 1922 byl na památku padlých 27 místních občanů postaven vedle školy pomník. Místní hřbitov byl založen teprve v roce 1953. Nejstarším jílovským spolkem je sbor dobrovolných hasičů, založený po předchozích četných požárech v r. 1895. Kromě nákupu hasičské techniky se rozvinula také spontánní kulturně společenská činnost – postaveno bylo jeviště, na němž se celé desetiletí hrálo divadlo. Byla ustavena organizace, pod jejímž jménem se divadlo provozovalo, později tuto činnost převzal Sokol. V roce 1911 byl ustanoven „záložní spolek“. Místní peněžní ústav pracoval nezištně a jeho činnost byla pro obec blahodárná.

Pokud se týká správní příslušnosti, v roce 1936 patřilo sídlo Jílové k okresnímu úřadu v Semilech (včetně školského úřadu), finančnímu úřadu v Jičíně, poštovnímu úřadu v Držkově a okresnímu soudu v Železném Brodě. K historicky významným stavbám patří válečný hrob a pietní místo. Architektonicky cenných staveb je na území obce mnoho, jsou to např. četné objekty lidové architektury (zvonice, zachované objekty venkovských vilek a lidové architektury).

* * * * * * * * * * * * * * * *

Toto je hrobka Kopalů na Držkovském hřbitově a pomník padlým v 1. sv. válce v Jílovém. Oba obrázky dokumentují, jak hodně je příjmení Kopal v tomto kraji rozšířené. Dodnes je to kraj s nejvyšší hustotou tohoto příjmení.