Rod Chválů a jejich následníků

(předkové od mojí babičky z matčiny strany)

Rodokmen obsahuje podrobnosti o 114 osobách v 9-ti generacích, z nichž je 62 mužů a 52 žen. Z počtu osob, u nichž je známo datum narození i úmrtí, je vypočítána průměrná doba života, která činí 42 let. Počet žijících osob je 13. Nyní ještě některé poznámky ke zpracování. Jestliže je letopočet za jménem osoby v hranatých závorkách, je to její ročník (pro lepší orientaci v osobách). Ženy jsou zásadně uváděny svým rodným příjmením, jinak by se v tom nikdo nevyznal. Neznámé jméno nebo příjmení je nahrazeno otazníky. Jestliže v rodokmenu naleznete nějaké nepřesnosti, budu rád, když mi napíšete. Současně bych chtěl říci, že tvorba rodokmenu znamená stovky hodin u počítače, čtení starých textů, zápas s názvy obcí, s latinou případně němčinou (v zápisech se to hemží mnoha zkratkami) atd. Milan Kopal [1955].

Počátek rodu se odehrával na horažďovicku. Jako první osoba (střen) byl zvolen nejstarší doložený předek, což je v tomto případě Jan CHVÁLA. Rok narození nelze zatím dohledat, protože chybí jakákoliv vodítka o jeho rodičích, případně o místu narození. Podle zápisu o jeho úmrtí roku 1784 se narodil někdy kolem roku 1694. Důležité ale je, že to byl právě on, kdo se s celou rodinou přestěhoval do Petrovic u Měčína v okrese Klatovy a zde v domě číslo 39 založil zájezdní hostinec "Plzeňská pivnice Chválova" (později tu bylo i řeznictví), která tu fungovala po 6 generací, to je celých 180 let.

První nalezené datum dokládající jeho přítomnost v Petrovicích je 22. listopad 1750, a to v zápise o narození Ondřeje, syna otce Josefa Bočana, kterému dělal svědka. Velkým problémem bylo zjistit, odkud vlastně Chválovi do Petrovic přišli. Znamenalo to prohlédnout matriky z desítek farností z bližšího a pak i vzdálenějšího okolí Petrovic, ale nakonec to vyšlo. Přišli z Třebomyslic v dnešním okrese Horažďovice. Rád bych tu zmínil také Prokopa Chválu (1748-1831), který byl nejproduktivnějším z rodu. Za svých 82 let života stihnul mít 3 manželky a dohromady 15 dětí. Poslední 20-ti letou Barboru Miškovou si bral ve svých 62 letech.

Asi nejslavnějším z rodu Chválů ve vztahu k rodným Petrovicím se stal František Chvála (1874-1935). Odešel do Prahy a vypracoval se až na ředitele občanské záložny na Smíchově. Toto se o něm píše v první petrovické kronice:

Rok 1925:

Dne 5. července tak jako každoročně od roku 1923 zúčastnila se Děl. těl. jednota v předvečer slavnosti pálení ohně na vápenici, na památku upálení mistra Jana Husa. Při první r. 1923 promluvil Emanuel Hora čp. 99. Dne 1. srpna při schůzi obec. zastupitelstva byl jmenován pan František Chvála, ředitel občanské záložny na Smíchově v Praze se svojí manželkou Annou čestnými občany za jeho zásluhy o rodnou obec. Založil jmenovaný nadaci pro chudé obce Petrovice na památku zesnulých svých rodičů Františka a Anny Chválových z čísla pop. 39. Jistina 15.000 Kč uložena jest u Svazu záložen Praha II Národní třída č. 14 a v darovací listině uvedeno jest, že úrok z oné nadace, což dnes činí 600 Kč, bylo rozděleno vždy před vánočními svátky nejvíce mezi 3 chudé.>

Rok 1926:

Dne 30. prosince r. 1926 bylo odesláno Frant. Chválovi v předu již označené jmenování čestného občanství zdejší obce na krásně provedeném obraze podle usnesení obec. zastupitelstva ze dne 1. srpna r. 1925, podepsané Josefem Křížem starostou, Josefem Zavadilem členem obec. rady a Janem Muknšnáblem členem obec. zastupitelstva. Přitisknuta též pečeť či razítko obce Petrovic.

Rok 1935:

Dne 8, srpna t.r. zemřel p. Fr. Chvála, t.č. ředitel obč. záložny v Praze na Smíchově. Jmenovaný narodil se dne 17. 7. 1874 v Petrovicích čp. 39 dnes hostinec u Chválů a zemřel ve věku 61 roků v Praze. Byl jmenován čestným občanem a také jím byl, neboť podporoval obec i jednotlivce. Jeho nadace rozděluje se každoročně pro schudlé občany a rodáky z úroků ze 15 000 Kč. Buď čest jeho památce a země mu budiž lehkou.

Rok 1936:

Dne 18. ledna obdržela obec Petrovice dar 4% náhradní renty kuponové v obnosu 5 000 Kč a to 2 kusy za 2000 a 1 ks 1000, které jsou věnované k uctění památky zesnulého p. Fr. Chvály jako rodáka obce Petrovice a z výnosů úroků bude vždy pro schudlé každoročně rozdělena občanům Petrovickým a to se spojením nadace dřívější s stávající.<

Každý rok koncem září jezdíme do tohoto kraje, do Petrovic, podívat se na rodnou chalupu, kde se narodila moje babička (v roce 2020 se nám dokonce podařilo proniknout i dovnitř - je tam dost změněno, sídlí tam teď nějaký autoservis) a také samozřejmě do Němčic, kde je dodnes hrob Chválů, který z piety udržujeme a každým rokem ho upravíme. Na historické fotografii je moje babička Anna se svými rodiči - Josefem a Emilií, vedle je současná podoba hrobu Chválových na farním hřbitově v Němčicích.

Ostatně v roce 2017 "Petrovičtí patrioti" vydali hezkou obrazovou publikaci s názvem "Petrovice ve fotografii", kam jsem měl tu čest také několik fotografií přispět. Tam je ke shlédnutí historie Petrovic z mnoha různých pohledů zdokumentovaná na velkém množství autentických fotografií.

Působivé jsou také oživlé staré fotografie:
Chválová Anna [1908] - moje babička,  Woller Jan [1902] - můj děda,  Wollerová Eva [1933] - moje matka.

Rád bych tu také uvedl dva humorné novinové články ze života Chválů:

Z novin "Plzeňský kraj", ročník XXXIII, číslo 41, strana 3-4, ze dne 20.10. 1939
Pomahač Vojt., říd. uč. v. v.:
Ze zašlých dob XXX.
Pantáta Chvála a pan otec Cafourek I.

Říkává se po staročesku: "Vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá." A jistě málokdy osvědčilo se toto přísloví takovou měrou jako na, našich pantátách. Oba byli ducatí a břichatí tlouštíci, první menší, druhý větší, oba byli šprýmaři a taškáři liščí koží podšití, oba byli živnostníci, rádi se navštěvovali podle možnosti a podle toho prováděli taškařiny, buď společně nebo každý sám na svůj vrub. Pantáta Chvála byl šenkéřem a řezníkem na své staré, rodové zájezdní hospodě s právem radikovaným ve Velkých Petrovicích, při zemské cestě z Prahy přes Nepomuk, Žinkovy do Klatov a dále do Bavor vedoucí, tedy na Žinkovsku, pan otec Cafourek, což znamenalo po staročesku "kozí bradka", byl pánem mlýna u Zmítků, na stálé vodě, byli tedy jen půl hodiny cesty od sebe vzdáleni, čehož často využili a není divu, vždyť Chvála měl dobré pivo a často ještě jiné dobroty na zub, Cafourek měl pěkná prasata a jiný dobytek pod nůž, mlel dobře na svých českých složeních, spokojil se jen s měřičným — a potom, ten jejich společný magnet — humor — ten je k sobě nejvíce přitahoval.

Inu, byla to povedená dvojčata se zlatými srdci! — Abyste, milí čtenáři, mohli posouditi jejich bystré hlavy a tedy i nápady, povím na ně zatím po jedné taškařině. Napřed vystoupí na jeviště pantáta Chvála. Ve staré hospodě "U Chválů" bylo vždycky dobře i milé posezení a proto není divu, že měla i své denní hosty a tehdá, před 47 roky, vzácné hosty: Pana faráře Kopáče z Němčic s kaplanem, pana řídicího Holého, rovněž z Němčic, správce panského dvora v Petrovicích Himmelmayera, pana fořta Jelínka z Pozorky a k těmto dlužno přidati někdy ve středu, nebo v sobotu odpoledne, kdy bylo ve škole prázdno — pana řídícího Mudru z Partoltic s jeho "mladým", t.j. podučitelem Pomahačem.

Ach, to bývaly veselé časy, škoda, že uplynuly jako voda — a víckrát se nevrátí!

Bylo v podvečer, na podzim, před klatovským jarmarkem. Celá naše společnost seděla v pokojíčku a hráli jsme "filky se zpěvem". Na dvůr přijeli kramáři se dvěma vozy, aby si odpočali a posilnili se na další cestu do Klatov, kamž hodlali doraziti na noc. Na záspi pod střechou na skobě viselo vypařené prase. Kramáři popíjeli v šenkovně. Taková byla tehdá situace u Chválů. Pan farář, za ním kaplan a řídicí, vyšli na dvůr uleviti si a vzpružiti přesezené nohy. Farář zabodl svůj zrak do prasete a hned zase do vozu krytého plachtou, omrkl prázdný dvůr a už hraje na jeho tváři šibalský úsměv. Nakloní se nad korýtkem k panu řídicímu a kaplanovi, něco šeptá, tváře obou špoulí se jak měsíček v úplňku. Řídící vykročí k otevřenému oknu, kaplan vklouzne do domu — "dělají zeď" — farář uchopí obří silou do náruče prase, skok a šup! — a už je prase ve voze pod plachtou. Černý čin vykonán beze svědků a pachatelé s úsměvy spokojenosti usedají k filkům, — Políčeno na pantátu Chválu! Na dvoře ticho jako po vymření, ze záchodu vystupuje pan Chvála jako duch, skočí zadem k boku vozu, vytahuje prase, uchopí je pevně a zmizí s ním ve sklepě. Ve chvíli kramáři dopili, zaplatili a odjeli. Naše hra byla napínavá a právě zpívá se figura: "Jednoho, dvou je málo, musí jich být všech šest, a že se to tak stalo, přijmete od nás čest!"

Pan farář, vzpamatovav se z nemilé prohry, vzpomněl náhle na prase. Vyběhne ven, za nim kaplan a za tím pan řídicí. Rozhlédnou se, dvůr prázdný, vozy pryč, prase pryč! Obličeje se jim dlouží, nohy tuhnou, zaraženi vracejí se do pokojíčku. Sotva mlčky dosedli, vrazí dovnitř rozzuřen pantáta Chvála: "Banda kramářská, zlodějská, ukradli mi prase a kdoví kam jeli. Pepíčku, volá do domu, Ježíš Marjá, kde jsi kluku, běž do Měčína pro četníky, ukradli nám ti světoběžníci prase, před půlhodinou odjeli, ať jdou po nich ke Klatovům a k Žinkovům, honem, běž!" "Pane Chválo, uklidněte se, zahovoří bledý pan farář, ti lidé je neukradli, odvezli je nevědomky. Já jsem vás chtěl polekat a dal jsem prase do vozu sám! Neposílejte Pepíčka pro četníky, to by byla pro mne ostuda, snad je sami vrátí!"

Pantáta Chvála stojí nechápavě, otevřená ústa, vyvalené oči, živý obraz údivu. "Pane Chválo, kolik vážilo to prase?" Teprve nyní vzpamatoval se pantáta. "Ježíš Marjá, to je kousek, to je naděláno škody, mohlo mít skoro 50 kilo!" "Žádná škoda pro vás, přijeďte zítra na faru a vezměte si jedno moje prase, má jistě přes 50 kilo živé váhy, ale nikde o tom ani slova a vy, pánové, též ne, slibte mi to!" "Jo, jo, velebnosti, já říkám, že každej špás něco stojí, ale voni to unesou, voni vobrostou jako vrba!"— zahovořil pan Chvála. Bylo po náladě; zaplatili jsme, dopili, přáli si "dobré noci" a rozešli se k domovům. V sobotu ráno přinesl Pepíček panu řídicímu lístek: "Pánové, dnes o 3. hodině odpoledne jsou u nás vepřové hody, na kteréž vás přátelsky zvu. Přijďte jistě, páni z Němčic také přijdou! S úctou Frant. Chvála."

Přišli jsme a páni z Němčic též. Paní Chválová prostřela stůl v pokojíčku, přinesla vonnou jaternicovou polévku, potom ovar s křenem a domácím chlebíčkem a na konec jaterničky a jelítka do zlatova opečené. Jak chutnalo panu faráři, nevím, ale nám jistě znamenitě. Pantáta Chvála vstoupil do pokojíčku obtížen napěněnými sklenicemi piva a s úsměvem na tváři přál dobrého chutnání. "Velebnosti, to je z toho ukradeného prasete, oni mi ho ti kramáři vrátili! Já říkám: Jsou holt eště na světě lidi poctiví! — A to jejich prase nemá víc jak 5 kamen a tak jim za něj dám poctivě 20 zlatníků! — No, dej pán Bůh štěstí, jsou už bez starosti a nechají si chutnat. To vědí, každý špás něco stojí a voni jistě pošpendýrujou tuto svačinku!" Pan farář neklel, ale tentokrát si nemohl pomoci: "Vy zatracenej šizuňku, to mi mohlo hned napadnout!" Tak veselo nebylo u Chválů už dávno!

Teď, po pantátovi Chválovi vystupuje na jeviště pan otec Cafourek. Zbožní Klatované konávali pouti na Svatou Horu u Příbramě. Protože byla cesta daleká, nechalo se procesí na kus vyvézti povozy a zbytek vykonali pěšky. Při návratu přijely jim povozy naproti. Na cestě k domovu nejely již pohromadě, některé povozy se zpozdily a teprve na poslední stanici pouti, v Ostřeticích před hospodou se zase seřadily, aby v plné slávě vjely do rodného města. U Chválů měli poutníci odpolední svačinu, na což se pantáta náležitě připravil, ale mnoho jedlíků mnoho sní a tak není divu, Že když zastavil před hospodou poslední povoz a paničkou, dvěma slečnami dcerkami a synkem, byla masitá zásoba vyčerpána a panička právě přála si smažené řízky s okurkovým salátem. Pantáta Chvála omlouval se velikou návštěvou a nabízel se posloužiti klatovským prima salámem, což ovšem hostům nevyhovovalo. Ale, když je nouze nejvyšší, pomoc bývá nejbližší.

U stolu seděl právě v nejrůžovější náladě pan otec Cafourek. Vstal mlčky, zašel do masného krámu kamarádova, rozhlédl se kolem a už se vracel do šenkovny. "Milostpaní, zahovořil sladce, zamluvil jsem si u pana Chvály specialitu pro svou rodinu, ale že si vážím zbožných poutníků, přenechám vám to. Jsem odborník, dovolíte-li udělám vám momentně řízečky, manifik!" Panička se upejpala, děkovala, "kterak by k tomu přišla", ale konečně přijala nabízenou laskavost s milostným úsměvem. Ochotný kuchař vyhrnul se ze šenkovny a za ním udivený pantáta Chvála. Vrazili do krámu, pan otec uchopil s pultu beraní varlata a honem oba do kuchyně. "Matko, rychle dělejte šnicle, já si na ně počkám a ty, Frantíku, jdi do šenkovny a bav zatím slušně dámy!" Plotna byla rozpálená, řízky byly brzy smažené, panímáma připravila salát, panu otci zavěsila mužovu čistou zástěru, na hlavu vsadila sváteční šenkéřskou čapku, řízky ladně rozložila na mísu a ve chvilce úslužný kuchař dvorně servíroval hostům žádanou vonnou masitou svačinu. Paničce, slečnám i mladému pánu velmi chutnalo a máti zvědavě ptala se dvorného kuchaře, neskrblíc pochvalou, ze kterého druhu masa jsou tyto výtečné řízky? "To jsou, milostpaní, po řeznicku tak zvané španihéle, vyříznuté z vyspělého vykrmeného berana!" "Ach, jaká dobrota, viďte dcerušky, škoda, že jich nemáte více, vyprosila bych si je domů!"

Oba již hlavy nebolí, oba již dávno odpočívají v lůně matky země, jeden v Němčících, druhý v Klatovech, ale vzpomínka na ně je dosud živá a milá!

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Z novin "Plzeňský kraj", ročník XXXIII, číslo 44, strana 3, ze dne 10.11. 1939
Pomahač Vojt., říd. uč. v. v.:
Ze zašlých dob XXXI.Pantáta Chvála a pan otec Cafourek II.

Hoj, ta naše posvícenská "zlatá hodinka", farář, kantor, sedlák, podruh, jedna rodinka! "Bejvávalo, bejvávalo", ale už dávno, škoda, že není dosud! Svoje vypravováni z minulého Života lidu venkovského začínám stručnou historií posvícení, jež jsou právě v proudu života. Posvícení bylo vlastně a původně oslavou "pošvěcením chrámu", zasvěceného některému svatému a tato slavnost se výročně opakovala. Prvního dne byla pouť, druhého dne posvícení. Oba svátky byly okázale slaveny hodokvasem a tancem. Nejvíce posvícení bývalo "Svatováclavských", potom "Martinských", ale i jiní svatí bývali čestně zastoupeni.

O pouti a posvícení scházívali se nejbližší příbuzní nejen k hodování, ale i k rodovým poradám. Tyto návštěvy byly přirozeně opláceny o pouti a posvícení jinde. Císař Josef II., ukvapený reformátor, nelibě nesl tyto posvícenské toulky poddaných lidí, jako hospodářské ztráty pracovního času a proto zrušil všecka posvícení, ustanoviv a povoliv jediné a to po skončení hlavních prací hospodářských, na sv. Havla, v tu neděli po 16. říjnu, t.j. po dni zasvěceném sv. Havlu. Nové a jediné posvícení nazváno "Císařské", či "Havelské". Po smrti a vládě císaře Josefa II. v r. 1790, oživla mnohá starodávná zakázaná posvícení, ale mnohá zanikla úplně. Císařské, či Havelské žije dosud a někde slaví obě: "Staré i mladé", kladouce je na 2 sousední neděle. Pro mladé lidi byla o posvícení nejsvátečnější "pěkná hodinka", t.j. tanec v hospodě, v pondělí po slavném vzpomínkovém "requiem" v kostele za zemřelé osadníky a po průvodu hřbitovem kolem kostela.

Hospodáři, hospodyně, chasa, nastrojili se jak nejlépe mohli a hajdy na "pěknou hodinku", jež po obědě pokračovala. Selská děvčata vystřídala převlékáním několikeré šaty. Po zrušení roboty v letech 50. vystavěny byly ve venkovských městečkách při hlavních hospodách "taneční sály". Takový sál byl též v Žinkovech "U bílého koně", či krátce: "U koníčků". Na sále sešli se k muzice nejen tanečníci z domácí osady, ale i z obcí sousedních, kdež bývaly muziky jen v těsných šenkovnách s nízkými stropy, kde bylo při tanci k udušení, ale to nevadilo, to se lehce všecko snášelo! U nás, na Žinkovsku, zaniklo starodávné posvícení "Svatováclavské", jež vzniklo před 650 roky a udržuje se "Svatohavelské".

Asi před 50 roky sešli se ve staré hospodě v Partolticích u Rýdlů pantáta Chvála z Petrovic, kterýž měl ženu z Partoltic ze dvora Ližanojc, s panem otcem Cafourkem, z blízkého mlýna Smitkovského. "Drželi posvícenské pondělí". Mimo tento vykutálený párek bylo v hospodě na hrátkách ještě více místních sousedů, z nichž někteří hráli tehdy oblíbeného "Puka", jiní přihlíželi hře, či "kybicovali" a jiní hovořili. Sólo držel pan otec Cafourek. Byla mleta politika, místní i okolní události, hovořeno o úrodě, dobytku, atd., až si vzpomněl Cafourek jak je asi v Žinkovech o pěkné hodince na sále u Koníčků, u jeho kamaráda, věhlasného tehdá šenkéře a řezníka Šrámka a snivě dodal: "Kdyby mě tak někdo dovezl do Žinkov ke Koníčkovi na trakaři, dal bych vědro piva k lepšímu!"

Besedníci, znajíce dobře mlynáře Cafourka, jen se jeho mlsné touze smáli, cítíce zase nějakou čertovinu, ale v tom vystoupí kulatá postava pantáty Chvály a rázně zahovoří: "Dobře kamaráde, platí! Pojedeš ke Koníčkom jako vrchnost a já tě na trakaři dovezu!" Všeobecné překvapení besedníků bylo patrné, vždyť měl pan otec Cafourek hezky přes metrák a do Žinkov ke Koníčkovi je dobrých 5 kilometrů! Z kůlny vyvezen trakař, pan otec usedl, pantáta Chvála, přehodiv popruh přes mohutné plece, plivl do dlaní a za obecného veselí, volání slávy a přání šťastné cesty vyjeli. První a poslední odpočinek byl "na brůdku“, asi třičtvrtě kilometru od hospody. Tam pan otec vyskočil s trakaře, objal pantátu a sladce zahovořil: "Můj zlatej kamaráde, teď pošlapeme pěšky až k Žinkovům. Před Bernardojc si zase sednu a ty mě slavně provezeš městem až ke Koníčkovi."

Slavně dojeli, muzika je vítala, odpočali si, pojedli, s kamarády vypili půl sázky, vesele se rozloučili a nastoupili cestu zpět. Před hospodou povídá pan otec: "Frantíku, ty jsi jízdou celý udachmaný, sedni si na trakař, pojedeš jako vrchnost, já tě dovezu k Rýdlovi zadarmo a tam s přáteli vypijeme na naše zdraví druhou půlku sázky — však ty mi to brzy vynahradíš!" Pan Chvála usedl, pan Cafourek plivl do svých mohutných dlaní a slavná jízda za zvuků řízného pochodu a jásání obecenstva zahájena přes náměstí — až za obec. Za "Bemardojc" uznalý pan Chvála slezl, uchopil trakař a při veselém hovoru byli brzy u Partoltic. Na počátku vsi nasedl obřadně pan Chvála do jednokolového landauru a zahájena další triumfální jízda celou dědinou až ke staré hospodě, kdež skončila vyklopením pantáty na dvoře. "Dobře jsme to Frantíku provedli", směje se Cafourek. — "Ať se národ diví" — směje se Chvála.

Jedli, pili, dobrou vůli měli, slavně posvícení zakončili!

Ještě k vlastnímu zobrazení rodokmenu. Na každý rámeček v zobrazení se dá kliknout a otevře se okno se všemi podrobnostmi ke zvolené osobě včetně obrázků z matrik, které se po kliknutí otevřou v novém okně v měřítku 1:1. Jsou zde přímé odkazy do jednotlivých matrik, někde i přepisy zápisů. Jako další zobrazení je tu rodokmen s více informacemi v rámečkách (odkaz "Podrobněji"). Pak je tu ukázka statistiky. Dají se zpracovávat ještě mnohé další, jako časové osy ve smyslu "mohli se potkat?", působivé je zpracování lokalit pomocí GoogleEarth nebo vytvoření iCalendar s jednotlivými výročími. Je tady také soupis míst (s obrázky), kde se odehrávaly jednotlivé události členů rodu.

Z důvodů ochrany osobních údajů se u žijících osob nezobrazují žádné dokumenty v okně s podrobnostmi.

Historický výskyt událostí v rodu Chválů je zobrazen na mapce: