Kolem vozu se proháněl vichr, napůl sníh, napůl déšť. Dívku bolely promrzlé ruce, kterými svírala opratě ve snaze uklidnit zdivočelá zvířata, ale všechno marně. Spřežení se zase splašilo. Dívka spadla z kozlíku. Než vstala, koně se utrhli a zmizeli ve tmě. „Zatraceně! Taková smůla!“ nadávala Lola Michaelsová. Mohla buďto klít nebo hlasitě plakat. Pro dívku to skutečně bylo trpké. Lola přijela dvě stě mil železnicí, předtím ještě kus cesty na koni. Dnes si pronajala tento povoz. Mořila se s divokými koňmi téměř dvacet mil. A teď byla tady, úplně v koncích…